These magic moments

Konečně jsem se zbavil tý koule na noze. Jo, nevíte který? No přece studia! Ha ha ha, je to tam, chvíli to byl sladkej pocit, ale už je pryč. Když se z člověka stane inženýr, tak to žádná dramatická změna není. Pod to se podepíšu. Člověk se zaraduje, že bude mít víc volnýho času a že už nebude muset po návratu z práce opisovat seminárky a tvořit kreativní taháky na zkoušky od sedmi ráno. Brzo ale zjistí, že nově získaný volný čas z půlky stejně spolkne věčně nenažraná práce a druhou půlku prozevluje, protože to má holt v povaze. Euforicky jsem titul ještě stihnul zapít a zajíst s brněnsko-kolínským výběrem u rybníka Pod Hádkem v údolí Říčky (a přišel tak o brněnskej Štatl Cup) a pak mě na celej pracovní tejden zas pohltila práce (dohánění restů způsobenejch předchozí snahou o studium) a vzala i víkend (rozvojovej teambuildingovej víkend v Beskydech, kterej jsme organizovali).

V podstatě jsem se po státnicích těšil hlavně na to, že zase začnu trochu lízt. Leč - dosud se tak nestalo. Snad teď o víkendu s Léňou a Járou, ale kdo se má tahat s tím břichem po skalách? No nic, ještě než tady dojde k veřejnýmu přiznání, že vzhledem k pokročilejšímu věku a dosažení patřičnýho vzdělání přesedlám z adrenalinovýho lezení na zevláckej golf či napětím nabitej texas holdem, naposledy vykřiknu pár vybranejch (nejen) lezeckejch vzpomínek. A vzhledem k tomu, že mi právě teď je trochu smutno, budou to vzpomínky na některý nejlepší okamžiky z uplynulý čtyřletky.

Jo. Já totiž narozdíl od zpátečnickejch komunistickejch úderníků žiju ve čtyřletkách. A plány plním zásadně na míň než 100%.

Finale Ligure - a první slackování

s Dádou, Horomirkem, Lenkou, Křémou, Majdou a...Kolouchem. To je ten chlap, co mě naučil chodit po slacku a kterýmu jsem vděčněj za to, že jsem překonal ty první kroky, který vůbec nejdou. Šlo o tejdenní zájezd, s pohodou v kultovním kempu pod Monte Kukačka, dopoledním hledáním stínu na lezení, odpoledníma koupačkama na pláži a večerníma pokusama o výkony na skalách. Ale vo výkony fakt šlo: Míra tehdy zaznamenal svoje první 7b+, já postupně po pěti pokusech pokosil první 6c+.

Atmosféra v kempu, pod skalama a v celý partě byla výnimočná a nikomu se nechtělo zpátky domů. Taky jsem se seznámil s jedním se zakladatelů lezce Standou a moh ochutnat Kolochouvy a Blančiny mušle. A Dášenku málem zakous had, kterej vylez z pod šutru, prokroutil se partičkou jističů a vylekal je, vylekal taky lezce, který vylekalo, že jejich jističi jsou vylekaní a soustředí se více na hada, místo aby slintali nad výkonama prvolezců. Já zase seděl na štírovi, ale nebojte se, přežil to. Moji nesnesitelnou těžkost bytí totiž odpružila kvalitní čínská karimatka.

Štírek. Pokouším se ho právě nahnat Mírovi do stanu. Ale evidentně si oblíbil ten náš.

Ve Finale jsou kromě vápencovejch super skal krásný další věci. Zejména pizza z Rifugia v kempu, doporučuju prosciutto e ruccola. Vaše chuťový buňky budou explodovat. Taky je tam dobrý klíma. Když jsme tam v červenci 2007 byli, tak v ČR panovalo brutální vedro, v průměru o deset stupňů víc než tady, u moře, ve stínu palem (to už přeháním).

Po celoodpolední koupačce podvečerní vychutnávačka v 6a na dicka v sektoru Tre Fratti.

Meteora - srdce v kusech Řecka

To se nedá popsat slovama ani citoslovcema. Tři dny pod vlivem tajemné atmosféry pravoslavnejch klášterů, vysutejch bivaků mnichů vysoko ve slepencovejch stěnách, vlídnejch a přátelskejch řeckejch lezců, ranních kafíček a večerních amstelů a....

V kempu Vrachos (= "skály"). Vyrážíme na vrachos.

....A ty valounky, bože, všude samý kulatý valounky. Lezecká exotika s pískařských duchem? Navíc okořeněná goethovskou mystikou německejch názvů cest a věží? No nejdřív jsem myslel, že to nepůjde (první den). Pak jsem zjistil, že ty valounky držej. Že se na ně dá postavit. Že lezení je technický, o nohách.

K prvnímu osahání skály došlo tady, na náhorní straně Doupiani. Dvoudýlky odjištěný sportovně nýty.

Ještě že nám Dášin řeckej kamarád Vasilio půjčil lano a my jsme si mohli další den dát Sudostwand na Doupiani, 7- UIAA. Žlábek jak vod vokapu, traverz jeskyní, sedmičkovej bouldřík (dojdou valounky a leze se dva metry jen po tom podkladovým betonu) a epesní komín a reibung na závěr.

Příchod pod Sudostwand. 170m - žlábkem přímo za Dagmar 2 dýlky nahoru do té třetí jeskyně, v ní traverz doleva k bílýmu fleku, přes něj 7- bouldřík a doleva ubíhajícím koutem, pak komínem na vršek. Luxus. Navíc na Meteoru atypicky zajištěno po nýtech cca každý 4 metry. Dášenku právě čeká první vícedýlkový lezení v životě.

V Meteoře plyne čas pomalu. Takže když jsme si první den dali dvě cesty, druhý den jsme to vyklidnili jen na ten Sudostwand a po něm následovala procházka mezi skalama a luxusní večeře v Kastraki. Ne, tak ta večeře byla až další den, paměť mi pomalu ale jistě přestává sloužit jako zamlada.

Na vršku Doupiani po zkoušení cvičnejch dvoudýlek z náhorní strany. Naproti impozantní věžisko Heiliger Geist - Svatý duch. Levej pilíř na fotce jsme opanovali hned druhej den - a byl z toho můj dosavadní největší lezeckej zážitek vůbec.

Poustevnický příbytek vysoko ve stěně. Prý se tam dostávali po lanovejch žebříkách - hustý.

Panorama Meteory od městečka Kastraki.Vlevo jakoby nad vesničkou je věž Doupiani, vpravo dominuje Svatej duch.

Třetí den v Meteoře jsme zasvětili cestě Traumpfeiler (Pilíř snů) na nejvyšší věž Heiliger Geist. Autorem cesty je Dietrich Hasse - lezecký objevitel Meteory a saský klasik, který zde nalajnoval pískařskou tradici lezení s postupovými kruhy a delšími než zdravými vzdálenostmi mezi nimi. Cesta má osm dýlek, 250m lezení, celkovou obtížnost 5+ a zajímavej crux.

První tři dýlky jsou o výběhu valouny posetým kopcem (ne zas takovej výběh to není, jsou tam spíš odběhy až 15m mezi kruhy), kdy se nepředpokládá pád (o toho zřejmě i hustota jištění) a lezení je krásně technickej rajb. Valounků různých velikostí je na výběr, takže skutečná obtížnost této pasáže je v podstatě závislá na subjektivním směru postupu. Ne zrovna morálně vybavení lezci jako já samozřejmě věří víc malýmu oblázku z poloviny zapuštěnýho do skalního slepencového "základu" než valounu velikosti pštrosího vejce, kterej 2/3 trčí ze skály ven a tvoří tak madlo vysloveně k obejmutí. Kolem takovejch výstavních kousků jde i smyčka omotat a morál klesající s nabíranou výškou podpořit.

Pohled na nástup ze třetího štandu.

Další dvě dýlky se spojujou v jednu a obsahují tak crux cesty: širokou koutospáru, do který je nejtěžší nalézt, následně se v ní uklidnit a v klidu jí dolízt ke štandu na jejím konci. Proč je do ní těžký nalízt? První tři dýlky jsou v položeným, takže expozici lezec nijak dvakrát nevnímá. Hned od štandu se stěna nakolmí a pod spárou už lezec stojí v kolmým. Vlez do spáry je překvapivě podobnej terénům ve Skaláku: takový převislý břicho uprostřed přepůlený širočinou. V tomhle místě docházej valouny, následně valounky a klíčový kroky (technickej rozpor) už člověk valí jenom po tom podkladovým betonu. Jak si takhle nadleze, tak se zároveň dostane prdelí přímo nad tu, v tý chvíli už úctyhodnou expozici, a to mu sevře půlky. Já jsem měl pocit, že lezu na max. Myslel jsem, že do tý doby osvěžující vánek mě musí z těch ladících pozic na tření odfouknout. Pot. Krev. Skoro slzy. Nadlezeno 5m nad kruh, pod zádí šluchta, zachrání to stopper do plytký spáry? Nejde tam. Jde. Ne, vypadává. Popolezu. Hemzám se další dva metry vejš. Trajektorie potenciální držky se nebezpečně prodlužuje. Opřít se zádama, nohou najít aspoň mikro oblázek, opatrně postavit a vzepřít se. A dát si bacha, aby mě ten pohyb nevystrčil ven. Ne, nechci to tady vobrousit. Stopper jde, ale moc nedrží. Aspoň, že tam je. Kouknu nad sebe a do očí mě uhodí - kruh. Já debil, takhle tady hrotím stoppera, málem jsem ho upustil i z expreskou z vopocenejch rukou a von je tady kruh. To je asi dodanej, v topu nebyl, no paráda. Výrazně uklidněnej pokračuju dál spárou, už si tak kráčím rozkročenej nad dírou po zvětšujících se kamenech a za chvíli jsem u štandovacího kruhu.

Trojka před náma fightuje ve spáře, mě to teprve čeká.

Další dýlka mírně traverzuje, odlezy jsou zase dlouhý, ale po tý spáře - pche, brnkačka. Další dýlka po hraně koutu a jsem v plotnách, kde spojuju dvě dýlky a přes určitý komunikační problémy (lehký vánek duje kolem věže a znemožňuje jakkoli hlasově vyhrocenou komunikaci) za moment dolízá Dáška. Poslední dýlku tvořilo 30m čtyrkovým terénem, ale bez jištění. Trochu to zašimralo, ale dalo se. Předposlední dýlka - opět communication breakdown. Zalézám v podstatě za roh věže a tam už se vůbec neslyšíme. Dáda neví jestli má dobrat nebo povolit a já bych potřeboval povolit, protože stepuju v takovým břichu, rukama držím dobrý valouny, ale potřebuju i nohama nahoru a začíná mi natejkat. Musím tam mít uzel, řikám si. Taky že jo. Po docela nekonečný chvilce mi povoluje a já jsem na polici. Zas komunikační problém, řvu jako tur: "Jistím, poď", ale Dášenka mě nemá šanci slyšet. Když uplyne dalších deset minut, dává se do pohybu. Nezbylo jí než věřit, že už jsem zaštandoval a jistím. Chytrá holka. Kdybychom čekali až se uslyšíme, tak to bychom tam taky mohli trčet dodnes. Poslední dýlka za 5+, zase spára, lehká a ...VRŠEK. Kua to byl climb, zařvu si do údolí. Jsme nad ním přes 300 m a pohled je to jako z letadla. Endorfiny. A vím to hned. Tohle byl climb of my life.

Kufrujem při dvojitým slanění do takovýho žlábku na náhorce (cesta Weg der Wassers). Kouše se mi lano a nezbejvá než po něm vyručkovat k uzlu a dát to znova. Daří se. A jsme dole. V rajský zahradě. Fakt. Loučka, malej sad, nějaká pravoslavná svatyně a starej útulek starýho poustevníka co už to má za sebou. Dáváme cígo a upouštíme tlak a užíváme si ten feeling po dobrým climbu. Dolů pak už po schodech soutěskou, míjíme kruto cestu, co už nevím jak se jmenuje, ale je to 7 a tvoří ji 150m sokolík. Taky cesta snů. Ale ty se naplněj někdy příště.

Lezci slaňují Weg des Wassers. Tam nahoře na začátku žlábku se nám kouslo lano.

Svatyně.

Hurá máme to!

Relax mezi valouny.

Nemůžou se sem vejít všechny pěkný vzpomínky. Navíc svoji terapeutickou roli blogování splnilo, už je mi líp. Další pokračování These magic moments někdy příště v časech deprese slibuje:

Skalák - už druhej domov, kde mě nemaj rádi

Calanques - věčný život? když už tak tady

Sperlonga - vánoce v teple
...et cetera.

Plný brejle skal.

Petrohradské PADání - traktát o bolesti a nadání

Na návsi v Petrohradu, sobota, 11h.

Včera jsem se vrátil ze svýho druhýho PADání. Na prvním jsem byl v sezóně 2007 a přijel jsem tam s kocovinou a spánkovým deficitem, protože jsem udělal tu chybu, že jsem se v pátek před sobotním PADáním vypravil do hospody s klucima kolínskejma a u Žraloka se lilo do 4 do rána. Podle toho tehdy vypadaly moje výkony. Světe div se, letos jsem tam jel snad jen s handicapem upracovanýho tejdne na hřbetě, ale ne-intoxikován a pozitivně naladěný, a stejně jsem vylez plus mínus to co před dvěma lety. Posouvám se výkonostně nikam a zlepšuju se zhoršováním? Asi jó, ale je mi to úplně jedno, protože na letošním PADání jsem byl prostě happy. Vyjmenuju pár důvodů tohoto roztomilého stavu.

1. krásný počasí
Není nic lepšího než jasnej den a paprsky slunce prosvítající jarem bující zelení nádhernejch petrohradskejch hvozdů (lesník by zaplesal - vícedruhová skladba lesa jak z čítanky, buky, duby, smrky, borovice, jedle, modříny a další stromy co bez atlasu nepoznám). Teplo tak akorát - tření zůstává hlavně ve stínu zachováno, na slunku si lezec příjemně prohřeje ztuhlý svaly na zádech z x-týho pokusu v jedný z mnoha typickejch petráčovskejch pětek.

2. krásný lidi
Ne fakt, těch 332 zaprezentovanejch a ty další off record lezci a lezkyně a jejich děti a psi byli krásní! Jejich pospolitost, nadšení, motivace a pohoda my lily novou krev do žil. Les okolo Vyhlídkový skály byl přeplněnej energií a já jsem mezi svým šoupáním se ze šutrů nasával ten energetickej proud plnejma douškama. Měli jsme tam navíc supr partu - na lezení semilský SBS reprezent: Nerv a Pavel, a Hakouš, po lezení Míra a Šampon a Momo. První den jsem byl z atmosféry, která všude okolo panovala, až zfetovanej. Jako pan Burns po své regenerační terapii jsem bloudil s přitroublým úsměvem po lese a mumlal jsem: "Přináším vám lásku". Na to naštěstí nikdo nereagoval jako Vočko v inkriminovaným díle Simpsonů svým: "Přináší nám lásku..zabijte ho!", jenom tím malinko utrpěla moje motivace (hlavně s pokračujícím sobotním odpolednem) bušit na max na bouldrech.

Míra a Momo a Karlos (ten to evidentně nechce slyšet) čekají spolu s ostatníma na nedělní vyhlášení. Vzadu paní Ondrová hlídá rajbasovej hajbol, aby do něj jejímu Adamovi nikdo nenalez (prej dávačka za 7C+)

3. krásný bouldry
S tím, jak při každým písmenku moje bříška na prstech dělaj au au au au au au au au, zní tento důvod mýho osobního pocitu štěstí na Petráči trochu divně ne? No jo, ale tak to je. Bouldry jsou mega tvrdý, klasa ještě víc, materiál nekompromisní. A právě proto je lezení tady tak pěkný. Jasně, některý pětky jsem zkoušel třeba 10x a nakonec nepřelez. Ta klasa je hrozná, že jo. Ale co se na to kouknout z druhý strany - když člověk přijede třeba na Modřín, tak pětky tam jsou choďáky, ze kterejch žádnou valnou lezeckou radost prostě nemáš. Tady si v pětkách zalezeš vždycky a mnohdy na max. Navíc - člověk může jenom tiše (nebo nahlas, to vyjde nastejno) obdivovat nadlidský schopnosti boudleristů, kteří tam lezou 7A vejš. Neviděl jsem zrovna ani v jednom bouldru Míru nebo Šampóna, ale spousta jinejch borců a borek mě uchvacovala svejma výkonama. Jste sakra silný, smekám a jdu dělat shyby na jedný ruce! A ty rajbasy - tohle chce nadání. Když vidím co všechno se dá ustát, tak vím, že jsem s lezením pořád úplně na začátku.

Ó bouldře, pusť mě do topu, cejtím jak tepeš a moje srdce buší s tebou. Pavel a Vlnovec 5C SD.

Letos jsem po vynucený čtvrtlení zimní pauze se zraněným fakáčem a tudíž absolutní absenci jakýhokoli tréninku, jel na Petráč s předsevzetím vylízt aspoň jedno 6A. Nakonec se povedly dvě. Že se nepoved Kubínek 6B, kterýho Pavel i Haky dali v prstem v nose? No co, povede se příště. Nikdo se nezranil (ani prst, ani kotník) a to je důležitý, naštěstí nedošlo na petrohradské lámání.

Nakonec jsem posbíral 19 bouldrů (zejména těm 6 v neděli bych teda po ránu, když jsem nemoh v ruce udržet kartáček na zuby, moc nevěřil) od 3 do 6A+. V sobotu večer jsem se prošel po ďábelsky vypnutý dlouhý lajně (cca 40m) Smoldy a Kwjeta a užil si hudební produkci všech tří kapel, co zahrály. Celý víkend byl navíc podbarvovaný temně fialovejma až černejma tónama bylinek (ultra!) od Nerva, takže moje štěstí bylo aj trochu psychosomatický (teď nevim jestli jsem to řek správně).

PADáním 2009 považuju lezeckou sezonu po ucmrndávacím rozlejzání po zranění za zahájenou!

A pěknej článek o padání jistě najdete na Horomírově blogu, nebo taky na dvou blozích (no to je tvar, to by jeden blil) brněnskejch lezců Pokáče a Čaje
(snad se nikdo neurazí, když řeknu, že tito dva a jejich bloggerský počiny mě inspirovali pro Soulclimb a nejen pro něj - jejich lezení díky jejich blogování sleduju a dost mě motivujou....tak a je to venku)

Pokáč a Čaj. Dva bouldristi a bloggisti a Krasisti z početný brněnský grupy, která letos zajela na padání.

Někdy to nejde

Minulej týden, po přelezu Černý šipky šťastnej jak horolezecká blecha. Pcha..pomíjivé.

Po včerejším beznadějným shánění spolulezce ve vylidněným Brně, který nakonec vyústilo ve 4 hodiny hodnotnýho nohejbálku na bytě, jsem dneska vyrazil na odpoledne s Chlebem na Bajerku. Venku azuro - kde že jsou ty deště a ochlazení z předpovědi počasí? Chuť na pohyb velká, auto šlape jak má, světlo na 3 hodiny lezení, auto radši necháme nahoře na kopci pěkně podle předpisů, podmínky - dokonalý.

Ale: první cesta co nalejzám je 6+ Bílá šipka. velice mě udivuje pád u prvního nejtu (naštěstí cvaklýho), kdy mi naprosto nečekaně z ukloněný lišty sjíždí ruka. Trochu překvapeně vejrám na Chlebika a ten na mě. Taky to nečekal, ale já jsem nestíhal ani křiknout varovný "Du". Po troše snažení mě cesta pouští okolo prvního a nad ním už je přes oblou hranu krok do madla a ladivá vychutnávačka na závěr. Teď když to píšu vlastně nevím, proč jsem mě ta cesta pošramotila sebevědomí, vždyť - jak tady na ty slova koukám - jsem si ji v podstatě užil. O cestě samotný asi nejlíp vypovídá diskuze na lezci.

Ale: Chleba není ve svý kůži. Chtěl by jít na něco lehčího, ale Bajerka je v tomhle směru dost skoupá. Ukazuje se, že chudáka spolulezce trápí blbá nálada. Nakonec mě jen jistí a nic si nezkusí ani na TR. Cejtím se taky blbě. Při lezení by se měli adekvátně bavit oba dva na laně. Jinak je to na draka.

Ale? Trochu demotivovanej a nesvůj z Chlebova rozpoložení vybírám jako druhou cestu hned vedle bílý šipky za 6+ Klémovo veselí. Fakt supr lezení - můžu jenom doporučit. A šla hned.

Ale: zkusím 8- Přes otvor klenbičkou jeskyně. K nýtu v převise OK, nad ním dlouhej silovej nátah. A tam shyb na jedný ruce a kříž levačkou už do dobrýho? Asi tak nějak to bude, ale dneska jsem to nevymyslel. A docela jsem se utahal. Sáhnu si taky do vedlejší 8- Kolem jeskyní, ale jen tak cvičně nadlezu a zase slezu pod skobu co je pod asi klíčovým výlezem zatlučená. No nic, aspoň tu první jsem chtěl prolízt, abych viděl, jak osmičky vlastně vypadaj.

Ale: S chutí dát si něco pro radost nastupuju do Živoření. Nástup v plotně s nejtem vysoko a dalším odlezem k jištění už v převislý stěnce mi trochu pomíchá žaludeční šťávy. A pak už jen tápu: linka borháků vede přímo, ale v postatě ničím, co by se dal aspoň náznakem přidržet, nedejbože chytit. Nejen mimo moje schopnosti, ale i mimo schopnosti mojí představivosti. Jde to zprava přes takový bříško, ale mám pocit, že to lezu skoro na krev a nechce semi padat. Dolejzám asi Zapomenutou spárou, ale hlavně, že jsem u slaňáku.

Ale: Už bez snahy něco vymyslet z průvodce nastupuju do linky nalevo od buku přitisknutýho ke skále. Bez toho buku to nejde ani nastoupit! Z úlevou po spáro komínovém cvičení s bukem cvakám první jištění. Bohužel brzo zjišťuju, že to je poslední postup vzhůru, co v cestě udělám. Dál to nemůžu vymyslet, kloužou mi nohy na ojetejch stupech a ať se z dobrýho spoďáku na pravačku natahuju levou rukou jak saxána, nedosáhnu do ničeho kloudnýho. Řikám si, že je to asi o nohách, ale nedaří se mi žádnej významnější zdvih ustát. Rychle to balim.

Cestou z Bajerky se lepší nálada Chlebovi i mě. Každej jsme si na dnešním odpoledni našli přes všechna ta "ale" něco pozitivního. Zní to skoro učebnicově. Bajerko tak příště a s lepším espritem. Líbíš se mi.


a ps: soudě podle jeho reakce na můj inzerát na lezci včera, mám nového přítele na celý život.

Zimní účtování

Kostel sv.Antonína na Prašivé (704 m ndm.v.) byl zbudován v roce 1640 Jiřím, hrabětem z Oppersdorfu. Beskydy.

....včera jsem si vytáhl z boku první letošní klíště. Asi se shodnem, že ta ultra dlouhá sněholedová zima je pryč. Mám z toho docela radost. Jednak si užívám letního sluníčka v dubnu a taky - na tuhle zimu budu vzpomínat jen v dobrém.


Modlitba za pořádnou zimu po dvou nuzných letech.

Začala v podstatě první koulovačkou v Liberci na Lenčinejch bouldrovejch závodech, kde jsme na prvním sněhu natáhli první sněhovou lajnu s Křémou a sourozencema Vráblíkovejma. Pak hned byly vánoce a my jsme s Dádou 27.12. sbalili kufry a odjeli až do Novýho roku do Rokytnice, kde jsme nejdřív na chalupě u hodný Kuny a jeho Zuzky a následně u Lenky s bráchou strávili 6 dní naplněných zimníma radovánkama (jako zkoušení novejch lyží, překonávání strachu na snb po loňské držce v Lackenhofu, snaha namazat běžky atd...) a spoustou aprés-ski srand.


Sranda.

Po silvestru začal mrazivej leden a natekla jak umělá ledová stěna u přehrady Vír, tak ledy v okolí Semil a pár víkendů a večerů v pracovním tejdnu padlo právě na piklení s pikly. Po dlouhý - nevím přesně jestli dvou nebo tří roční - pauze, jsem si hned od začátku na mačky na nohou a cepíny v rukou zvyknul jako kdybych s nima vyrost, a na ledu jsme se cítil jako ryba hozená dírkou v ledu do vody. Nejlepší bylo lezení ve Votrubcově lomu na Kozákově, pak semilský lom Slapy a nakonec i ta umělka ve Víru s jejím sněholedem ementálovitýho charakteru nebyla vůbec k zahození - zejména né pěkně při čelovce ve čtvrtek večer po práci. O ledech jsem tady ale informoval průběžně, takže žádný další obrázkový, ani textový trash přidávat nebudu.


Kotel a Dvoračky v Krkonoších z Rokytna.


Paralelně s ukončením ledolezení na přelomu ledna/února jsem čím dál častějc začal obouvat běžky a trávit na nich víkendové dny. Místa se moc nestřídala: Drahanská vrchovina, Beskydy úplně poprvý v životě a 1x Brno. To Brno ale mělo svoje kouzlo, protože šlo o noční vyjížďku s bráchou a Hakym. Když jsem druhý den na světle viděl svoji posmrkanou membránovku, bylo mi jasný, že jsem si to noční běžkování fakt užíval. Společně s běžkama z Vánoc to vydalo na pár fakt pěkných tras, který můžu všem doporučit. Navíc jsem se seznámil se skvělou aplikací MapMyRun.com, takže se u cross-country na chvíli zastavíme.

Výlet č.1: výšlap s Dagmar, Štěpánem Jaklem od stanice lanovky na Lysou přes Rokytno a objevení chaty na Silvestra (vč. inventáře, tj. bráchy, Léni a ducha zlé tety) na Dvoračky.
Na nich došlo k tzv. pivnímu záseku, takže sjezd zpátky dolů byl noční, ledovatý a rychlý.

Lyžníci nad Zuzčinou chatou u lanovky na Lysou.

A takhle vypadá namapovaná trasa v MapMyRun - je to luxusní hračka, zejména když se dá satelitní pohled, vpodstatě si při mapování člověk projede trasu znovu a bez potu. Nemají sice přímo aplikaci pro běžky, ale běh, to je skoro to samý. Stojí to za to, vyzkoušejte!




Výlet č. 2: silvestrovský výšlap na hřebeny
Silvestr na chatě Lenčiný tety začal hned od rána oťukáváním plic v kolečkách na verandě, čemuž se nedalo nepodlehnout. Aby ale den byl alepoň trochu dnem, obul jsem lyže někdy po obědě a před kalbičkou jsem se rozhodl provětrat tělo výšlapem na hřebeny. Přes Dvoračky a sedlo mezi Lysou a Kotlem jsem to dotáhl na Harrachovy kameny, kde mě hrozící stmívání a holomráz toho krásnýho jasnýho dne, donutily otočit. Cestou z5 jsem ještě stihnul Dvoračky, kde jsem potkal partičku z chalupy, co si tam vytáhla sáňky a taky Fíďu s Martou, staré známé ze Semil. Ty jsem v daný okamžik ale poněkud zazdil ve prospěch první party (no mám se snad rozkrájet?), nicméně o pár týdnů později jsem se jim vrátil i s úroky na semilskym maturitním plese.
K trase: hodnotný výšlap s docela dost převýšením, celou cestu nahoru a pak už jen sjezd dolu. Sportovní.



Výlet č.3: Běžkařský ráj co by kamenem dohodil od Brna: Suchý

Po trase Brno-Boskovice-Suchý se dostanete na Suchý kde na všech cestách vedoucích z vesnice začínají stopy. Pěknou klidnou krajinou, který dominují hustý a hluboký lesy.

Běžkařka a pes a typická stopa na Suchým.



Výlet č.4: Suchý - do roku 1960 nebo tak nějak se obec jmenovala poeticky "Pičov". Škoda, že to tak soudruzi nenechali. Každopádně pičovat tady není na co: od letoška za evropský peníze upravovaných 60km běžkařských tras, vč. fungl novýho pásovýho značení. User friendly krajinový profily víceméně po rovinkách na zvednuté náhorní plošině, když stoupání, tak táhlé a mírné, sjezdy to samý. Navíc lesní cesty proplužený o lesáckejch traktorů tvoří ideální arénu pro skating."




Výlet č.5: Suchý a Kořenec - luxusní běhání po golfovým hřišti položeným na kopci v nadmořský výšce 680 m.n.m.

Foto z loňské sezóny - to bylo běžkování bohužel pouze o jednom týdnu v lednu, jinak ležela Drahanská vrchovina na holo.




Výlet č.6: Brněnská noční tour.
V půl osmý večer vyrážíme ze Soběšic - sníh napadl den předtím (20čísel), za pondělí už zvládli důchodci a ženy na mateřský (kdo jinej?) prošlapat v lesích stopy a my se vydáváme ve třech na noční dobrodružství. Nejprve ve tmě okolo a paprskem světla z čelovky trochu nestabilita, ale centrum rovnováhy se s tímto vjemovým handicapem brzy vyrovnává a my se spokojeně plahočíme na nenamazaných lyžích směr Ořešín (vyhlídka na Brno) a Útěchov.



Výlet č.7: Beskydy - Prašivá.
Dagmarka naplánovala překvapivej víkend v Beskydech, kde jsem nikdy nebyl. Spali jsme na chatě KČT na hoře Prašivá, odkud jsme jeden den objevovali beskydský závěje (dole: jaro, nahoře: himaláj) a druhej den vyjeli do "resortu" Visolaje na "tratě".

Ve Frýdku bylo asi 20 stupňů, slunko, sucho. 400m po vjetí na lesní cestu vedoucí úbočím rozložitýho hřebene na Prašivou, nasazení řetězů a následného couvacího ústupu před taktéž couvající felicií, která už ten sníh nedává, nám nezbývá než zaparkovat po straně, hodit batohy na záda a dojít to pěšky. Ještě přijíždí pražskej mercedes a sympatickej úspěšnej a pohlednej podnikatel v něm nám sděluje, že nahoře to bez 4x4 neprojedem. Tak ok, you are da boss.

Bezpečně zahrabáno vedle cesty.

Přírodní kaskáda.

Šlapačka na boudu.

Chata KČT na hoře Prašivá v podvečerním ladění po návratu z prvních běžek.

Na chatu jsme se doplahočili zlitý potem (vedro) a zmáčený od nohou (15 čísel sněhosraček - tím bychom to fakt nevyjeli). Ubytovali jsme se za 250 na noc a dali jsme si halušky a radegast k obědu. Ten radegast - to je věc. Dagmarka dělala jenom: "mmmmmm"..."no to je dobrota" atd., já radši nemluvil a pil. Vznikl z toho i následující strip inspirovaný kampaní "Život je hořký, bohudík".

Prázdnej půllitr. A ještě to dávaj na tácky, aby člověka deprimovali. "Dopils a na další nemáš prachy, tak už táhni domů". Deprimující. Life is bitter.

Life is bitter. That's better!

Thank God!!!

Nepřijeli jsme sem chlastat. Na to bych chtěl upozornit. Během soboty a neděle jsme dali dva výlety na lyžích. Jeden divokou hřebenovku z Prašivý na Kotař a zpět. V neděli jsme vyrazili na "tratě" na Bílým kříži. Tratí bylo na celý trase dost - cca 3 km. Zbytek byl opět divokej, prošlapávání stop zejména cestou z kopce dolů fakt stojí za to. A sněžilo celej den. Oproti předchozímu dni, kdy bylo úplně jasno, visely nad hřebem Grúň černý mraky a z nebe se sypaly trakaře. Mělo to svoji poetiku.

14. března. V dolinách sedlák s jarními pracemi na poli zápasí, na svazích Beskyda metr sněhu a dobrá nálada.

Trasa Malá Prašivá (706 m.n.m.) - Chata na Kotaři - Lipí (901,5) a zpět po vrstevnici pod hřebenem se nachází v pravým horním rohu mapy KČT Moravskoslezské Beskydy, takže se jedná v podstatě o konec Beskyd na severu nad Frýdkem Místkem. Na tu nadmořskou vejšku jsme tady tolik sněhu nečekali. Stopa prošlápnutá, ale někdy předtím, co na ní nakydalo 30 čísel sněhu. Ten je u chaty v sedmistech metrech měkkej, mokrej těžkej. Nahoře na hřebeni (800 - 900m) se místama boříme do exkluzivního prašanu. Nordic walking freeride. Nebo něco na ten způsob. Težší terén nás demotivuje jenom chvíli, vylezeme první kopec z chaty lesem na hřeben a do tváře se nám opře severomoravske slunko, v tu chvíli už nás to baví, jsme v přírodě, kde není široko daleko okolo živáčka, navíc na běžkách, přesněji řečeno chodkách. Lepší než sedět na zadku v práci nebo drátem do voka. Na druhou stranu, jak už si to tak šlapeme po tom hřebeni, pomyšlení na další točenou desítku Radga na chatě na Kotaři se začíná plíživě vnucovat. Navíc to maj bejt jen 4,5km. Dohání nás místní klasik - vůsiska, flanelku, podkolenky až pod kolena a dřevěný lyže. "Tož já vám to budu prošlapávat" prohodí, když se u nás zastaví a už je v čele. Tuhle změnu vítám. Naštěstí brzo jsme na nejvyšším bodě a následují táhlý sjezdy k chatě Kotař, občas fakt připomínající freeride. Jsme na severní straně, slunko semi nesvítí a prašánek je tady jak z pohádky.

Sprintujeme za klasikem. Jeho přítomnost nám dává pocit bezpečí v divokejch lesích, údajně plnejch medvědů a vlků.A sov samozřejmě.

Na Kotaři si dáváme pivko, čekujeme okolí a kocháme se rozhledema, nad chatou je z cesty vidět i samotná Lysá hora. Je tady parta s miminem a butilkou nějakýho sladkýho chlastu (prý mix slivovice a likéru?). Jsou bodrý a veselý. Když mi začnou fandit, jak dojíždím k chatě, vzpružím svoje zemdlené tělo obalené elasťákem k závěrečnýmu sranda finiši a trochu jim zapózuju. Odměnou mi je panák toho jejich drinku a pár kratkych hlašek. Začíná se mi tady líbit.

Autobusová zastávka? A proč se sem plahočíme na lyžích?

Kotař, Dáda s pivkem a banda spravnych Moravaku.

Z Kotaře jsme ještě vyšlapali na kopec Lipí a pak jsme valili kus cesty zpět tou samou cestou a někde před půlkou jsme to vzali zleva po vrstevnici. Tam byl na začátku pěknej sjezd, kterej nás ale dostal o 200m níž do měkkýho sněhu. Stopa se bořila až po kolena (mně, Dášence po kotníky). Navíc ji nějakej blbec - 2 blbci, abych byl přesněj - rozdupali při pěší chůzi. Když tak ale koukám na ty jejich stopy zaražený místama metr do sněhu, tak si řikám, že za svůj pěší výlet běžeckou stopou byli na těch 3 km toho boření, po zásluze potrestaný.

Velký a Malý Travný (vlevo) a Lysá hora, 1323m.n.m, docela majestátní kopec.

Večer zpátky na chatě jsme povečeřeli jejich speciality a zalili zahrádku pár ragedastama. V tývce běželo playoff Vítkovic se Slávií a místňáci byli nasratí, protože Vítkovice právě začínaly týct a nakonec to doma projely. Ptal jsem se i přes napjatou atmosférou několika místních lidí na Lysou horu, jak to tam vypadá. V hlavě jsem měl celodenní trip na neděli, trochu asi na hraně, ale dlouhá hřebenovka na Lysou a pak sjezd z ní na severní stranu mě lákaly. Poprvý v Beskydech a ukořistit nejvyšší kopec na běžkách. Jenže, nevím proč, všichni místní se po vyslovení dotazu na Lysou skoro křižovali a skoro fanaticky mě zrazovali od toho stanovit si ji jako cíl výletu na lyžích. "Tam budou 2,5m sněhu a viděl jsi to dnes na Kotáři", povidá klasik, který s náma dneska kus jel. No nic. Tak žádná křeč a vyrazíme na Visolaje, Bílý Kříž, Grúň. Sportovní běžky. Prej.

Trasa Prašivá - Kotář.



Výlet č. 8: Beskydy - Visolaje.
V nádherným cípu Beskyd u hranic se Slovenskem, Bílý kříž se to tam jmenuje. Kousek upravovaných tratí brzy vystřídala z předchozího dne dobře známá divočina neprošláplého 0,5 - 1,5metru sněhu a nikde ani živáčka. Už chyběli jen medvědi.






Na začátku tratí u Bílého kříže. Sice sněží jak o život, ale hle: rolbou ujetá cesta, snad se bude dát i trochu zabruslit.

Tratě nakonec nebyly tak krátký, jak jsem se bál. Na hřebínku sice mlha a fakt kydání, ale mě se jede dobře. Namazáno klasicky na hovno, ale jde v kopci zabruslit. Dáda je na tom trochu jinak. Vypadá, že bojuje s každým krokem. Lyže jí taky nejedou (řekl pyšně: "To jsem mazal taky já". pak už míň pyšně: "Ale na čerstvej sníh nenamažeš, znáš to.."). Přesto to dává až k bufiku u chaty "Švarná Hanka", kde zaúřaduje teplá polívka a kofola. Ej, cukry! Znovu povzbuzená se pouští do mnou vymyšlenýho okruhu (ne moc pyšně). Sjíždíme ze žlutý hřebenovky a míříme neprošláplou cestou po svážnici do údolí Rečica. S každým dalším ujetým metrem se mění podmínky. A to je na světe to krásný, chápeš. Ze sněžení je déšť. Z prašanu je hnůj. Z kopce se musím odpichovat hůlkama. Ještě že tady jsou takový pěkný chalupy. A vopuštěný. Dojíždíme do údolí na cestu, která už je vytálá na asfalt, tak porůzno po krajích dolem horem jedeme po lyžích co to dá. Pak už v solidním cedění kousek s lyžema na ramenou (proč jsem kua mazal zase klistrem?) pěšký a už si to zase šlapem, podkluzujem směrem nahoru. zase na kopec. Stoupání je dlouhý a takový nekonečný, pořád lesem, pořád do kopce, déšť se postupně mění v déšť se sněhem, přes celou tvář mi z čela protýká jedna olbřímí kapka potu, a to podkluzování. Každej druh krok.

V posledním velkým stoupání dne, na Vyšší Mohelnici. Síly docházej. Dva kiláky se staly měřítkem pro věčnost.

15 kilometrů vejlete už se blíží ke konci. Valíme mírně do kopce po vršcích zpět na Visolaje. Nakonec tu poslední krizi si vybíráým je. Poslední 2 kilometry už jenom prostě chci bejt na konci. Sem mokrej, mám hlad, du domů.Cestou domů se stavujem v obci Pražmo na oběd (výborný špecle - po myslivecku a se špenátem), poslední dva radagasty a vydáváme se na dlouhou a ne úplně příjemnou (neustálej déšť a mlhy) cestu zpátky do Brna.

Trasa Visolaje - Gruň




Zimu jsme zakončili symbolicky tím upe nejlepším: týdenním pobytem ve francouzském Risoul s dobrou partou, zajištěním pitného i respiračního režimu, objednaným počasím a hlavně - bez úrazu. To si ale zaslouží samostatnej příspěvek.

Jo a fotky budou na Rajčeti. Jednou. Někdy. Znáte to.