Minulej týden, po přelezu Černý šipky šťastnej jak horolezecká blecha. Pcha..pomíjivé.Po včerejším beznadějným shánění spolulezce ve vylidněným Brně, který nakonec vyústilo ve 4 hodiny hodnotnýho nohejbálku na bytě, jsem dneska vyrazil na odpoledne s Chlebem na Bajerku. Venku azuro - kde že jsou ty deště a ochlazení z předpovědi počasí? Chuť na pohyb velká, auto šlape jak má, světlo na 3 hodiny lezení, auto radši necháme nahoře na kopci pěkně podle předpisů, podmínky - dokonalý.
Ale: první cesta co nalejzám je 6+ Bílá šipka. velice mě udivuje pád u prvního nejtu (naštěstí cvaklýho), kdy mi naprosto nečekaně z ukloněný lišty sjíždí ruka. Trochu překvapeně vejrám na Chlebika a ten na mě. Taky to nečekal, ale já jsem nestíhal ani křiknout varovný "Du". Po troše snažení mě cesta pouští okolo prvního a nad ním už je přes oblou hranu krok do madla a ladivá vychutnávačka na závěr. Teď když to píšu vlastně nevím, proč jsem mě ta cesta pošramotila sebevědomí, vždyť - jak tady na ty slova koukám - jsem si ji v podstatě užil. O cestě samotný asi nejlíp vypovídá diskuze na lezci.
Ale: Chleba není ve svý kůži. Chtěl by jít na něco lehčího, ale Bajerka je v tomhle směru dost skoupá. Ukazuje se, že chudáka spolulezce trápí blbá nálada. Nakonec mě jen jistí a nic si nezkusí ani na TR. Cejtím se taky blbě. Při lezení by se měli adekvátně bavit oba dva na laně. Jinak je to na draka.
Ale? Trochu demotivovanej a nesvůj z Chlebova rozpoložení vybírám jako druhou cestu hned vedle bílý šipky za 6+ Klémovo veselí. Fakt supr lezení - můžu jenom doporučit. A šla hned.
Ale: zkusím 8- Přes otvor klenbičkou jeskyně. K nýtu v převise OK, nad ním dlouhej silovej nátah. A tam shyb na jedný ruce a kříž levačkou už do dobrýho? Asi tak nějak to bude, ale dneska jsem to nevymyslel. A docela jsem se utahal. Sáhnu si taky do vedlejší 8- Kolem jeskyní, ale jen tak cvičně nadlezu a zase slezu pod skobu co je pod asi klíčovým výlezem zatlučená. No nic, aspoň tu první jsem chtěl prolízt, abych viděl, jak osmičky vlastně vypadaj.
Ale: S chutí dát si něco pro radost nastupuju do Živoření. Nástup v plotně s nejtem vysoko a dalším odlezem k jištění už v převislý stěnce mi trochu pomíchá žaludeční šťávy. A pak už jen tápu: linka borháků vede přímo, ale v postatě ničím, co by se dal aspoň náznakem přidržet, nedejbože chytit. Nejen mimo moje schopnosti, ale i mimo schopnosti mojí představivosti. Jde to zprava přes takový bříško, ale mám pocit, že to lezu skoro na krev a nechce semi padat. Dolejzám asi Zapomenutou spárou, ale hlavně, že jsem u slaňáku.
Ale: Už bez snahy něco vymyslet z průvodce nastupuju do linky nalevo od buku přitisknutýho ke skále. Bez toho buku to nejde ani nastoupit! Z úlevou po spáro komínovém cvičení s bukem cvakám první jištění. Bohužel brzo zjišťuju, že to je poslední postup vzhůru, co v cestě udělám. Dál to nemůžu vymyslet, kloužou mi nohy na ojetejch stupech a ať se z dobrýho spoďáku na pravačku natahuju levou rukou jak saxána, nedosáhnu do ničeho kloudnýho. Řikám si, že je to asi o nohách, ale nedaří se mi žádnej významnější zdvih ustát. Rychle to balim.
Cestou z Bajerky se lepší nálada Chlebovi i mě. Každej jsme si na dnešním odpoledni našli přes všechna ta "ale" něco pozitivního. Zní to skoro učebnicově. Bajerko tak příště a s lepším espritem. Líbíš se mi.
a ps: soudě podle jeho reakce na můj inzerát na lezci včera, mám nového přítele na celý život.
Žádné komentáře:
Okomentovat