Zimní účtování

Kostel sv.Antonína na Prašivé (704 m ndm.v.) byl zbudován v roce 1640 Jiřím, hrabětem z Oppersdorfu. Beskydy.

....včera jsem si vytáhl z boku první letošní klíště. Asi se shodnem, že ta ultra dlouhá sněholedová zima je pryč. Mám z toho docela radost. Jednak si užívám letního sluníčka v dubnu a taky - na tuhle zimu budu vzpomínat jen v dobrém.


Modlitba za pořádnou zimu po dvou nuzných letech.

Začala v podstatě první koulovačkou v Liberci na Lenčinejch bouldrovejch závodech, kde jsme na prvním sněhu natáhli první sněhovou lajnu s Křémou a sourozencema Vráblíkovejma. Pak hned byly vánoce a my jsme s Dádou 27.12. sbalili kufry a odjeli až do Novýho roku do Rokytnice, kde jsme nejdřív na chalupě u hodný Kuny a jeho Zuzky a následně u Lenky s bráchou strávili 6 dní naplněných zimníma radovánkama (jako zkoušení novejch lyží, překonávání strachu na snb po loňské držce v Lackenhofu, snaha namazat běžky atd...) a spoustou aprés-ski srand.


Sranda.

Po silvestru začal mrazivej leden a natekla jak umělá ledová stěna u přehrady Vír, tak ledy v okolí Semil a pár víkendů a večerů v pracovním tejdnu padlo právě na piklení s pikly. Po dlouhý - nevím přesně jestli dvou nebo tří roční - pauze, jsem si hned od začátku na mačky na nohou a cepíny v rukou zvyknul jako kdybych s nima vyrost, a na ledu jsme se cítil jako ryba hozená dírkou v ledu do vody. Nejlepší bylo lezení ve Votrubcově lomu na Kozákově, pak semilský lom Slapy a nakonec i ta umělka ve Víru s jejím sněholedem ementálovitýho charakteru nebyla vůbec k zahození - zejména né pěkně při čelovce ve čtvrtek večer po práci. O ledech jsem tady ale informoval průběžně, takže žádný další obrázkový, ani textový trash přidávat nebudu.


Kotel a Dvoračky v Krkonoších z Rokytna.


Paralelně s ukončením ledolezení na přelomu ledna/února jsem čím dál častějc začal obouvat běžky a trávit na nich víkendové dny. Místa se moc nestřídala: Drahanská vrchovina, Beskydy úplně poprvý v životě a 1x Brno. To Brno ale mělo svoje kouzlo, protože šlo o noční vyjížďku s bráchou a Hakym. Když jsem druhý den na světle viděl svoji posmrkanou membránovku, bylo mi jasný, že jsem si to noční běžkování fakt užíval. Společně s běžkama z Vánoc to vydalo na pár fakt pěkných tras, který můžu všem doporučit. Navíc jsem se seznámil se skvělou aplikací MapMyRun.com, takže se u cross-country na chvíli zastavíme.

Výlet č.1: výšlap s Dagmar, Štěpánem Jaklem od stanice lanovky na Lysou přes Rokytno a objevení chaty na Silvestra (vč. inventáře, tj. bráchy, Léni a ducha zlé tety) na Dvoračky.
Na nich došlo k tzv. pivnímu záseku, takže sjezd zpátky dolů byl noční, ledovatý a rychlý.

Lyžníci nad Zuzčinou chatou u lanovky na Lysou.

A takhle vypadá namapovaná trasa v MapMyRun - je to luxusní hračka, zejména když se dá satelitní pohled, vpodstatě si při mapování člověk projede trasu znovu a bez potu. Nemají sice přímo aplikaci pro běžky, ale běh, to je skoro to samý. Stojí to za to, vyzkoušejte!




Výlet č. 2: silvestrovský výšlap na hřebeny
Silvestr na chatě Lenčiný tety začal hned od rána oťukáváním plic v kolečkách na verandě, čemuž se nedalo nepodlehnout. Aby ale den byl alepoň trochu dnem, obul jsem lyže někdy po obědě a před kalbičkou jsem se rozhodl provětrat tělo výšlapem na hřebeny. Přes Dvoračky a sedlo mezi Lysou a Kotlem jsem to dotáhl na Harrachovy kameny, kde mě hrozící stmívání a holomráz toho krásnýho jasnýho dne, donutily otočit. Cestou z5 jsem ještě stihnul Dvoračky, kde jsem potkal partičku z chalupy, co si tam vytáhla sáňky a taky Fíďu s Martou, staré známé ze Semil. Ty jsem v daný okamžik ale poněkud zazdil ve prospěch první party (no mám se snad rozkrájet?), nicméně o pár týdnů později jsem se jim vrátil i s úroky na semilskym maturitním plese.
K trase: hodnotný výšlap s docela dost převýšením, celou cestu nahoru a pak už jen sjezd dolu. Sportovní.



Výlet č.3: Běžkařský ráj co by kamenem dohodil od Brna: Suchý

Po trase Brno-Boskovice-Suchý se dostanete na Suchý kde na všech cestách vedoucích z vesnice začínají stopy. Pěknou klidnou krajinou, který dominují hustý a hluboký lesy.

Běžkařka a pes a typická stopa na Suchým.



Výlet č.4: Suchý - do roku 1960 nebo tak nějak se obec jmenovala poeticky "Pičov". Škoda, že to tak soudruzi nenechali. Každopádně pičovat tady není na co: od letoška za evropský peníze upravovaných 60km běžkařských tras, vč. fungl novýho pásovýho značení. User friendly krajinový profily víceméně po rovinkách na zvednuté náhorní plošině, když stoupání, tak táhlé a mírné, sjezdy to samý. Navíc lesní cesty proplužený o lesáckejch traktorů tvoří ideální arénu pro skating."




Výlet č.5: Suchý a Kořenec - luxusní běhání po golfovým hřišti položeným na kopci v nadmořský výšce 680 m.n.m.

Foto z loňské sezóny - to bylo běžkování bohužel pouze o jednom týdnu v lednu, jinak ležela Drahanská vrchovina na holo.




Výlet č.6: Brněnská noční tour.
V půl osmý večer vyrážíme ze Soběšic - sníh napadl den předtím (20čísel), za pondělí už zvládli důchodci a ženy na mateřský (kdo jinej?) prošlapat v lesích stopy a my se vydáváme ve třech na noční dobrodružství. Nejprve ve tmě okolo a paprskem světla z čelovky trochu nestabilita, ale centrum rovnováhy se s tímto vjemovým handicapem brzy vyrovnává a my se spokojeně plahočíme na nenamazaných lyžích směr Ořešín (vyhlídka na Brno) a Útěchov.



Výlet č.7: Beskydy - Prašivá.
Dagmarka naplánovala překvapivej víkend v Beskydech, kde jsem nikdy nebyl. Spali jsme na chatě KČT na hoře Prašivá, odkud jsme jeden den objevovali beskydský závěje (dole: jaro, nahoře: himaláj) a druhej den vyjeli do "resortu" Visolaje na "tratě".

Ve Frýdku bylo asi 20 stupňů, slunko, sucho. 400m po vjetí na lesní cestu vedoucí úbočím rozložitýho hřebene na Prašivou, nasazení řetězů a následného couvacího ústupu před taktéž couvající felicií, která už ten sníh nedává, nám nezbývá než zaparkovat po straně, hodit batohy na záda a dojít to pěšky. Ještě přijíždí pražskej mercedes a sympatickej úspěšnej a pohlednej podnikatel v něm nám sděluje, že nahoře to bez 4x4 neprojedem. Tak ok, you are da boss.

Bezpečně zahrabáno vedle cesty.

Přírodní kaskáda.

Šlapačka na boudu.

Chata KČT na hoře Prašivá v podvečerním ladění po návratu z prvních běžek.

Na chatu jsme se doplahočili zlitý potem (vedro) a zmáčený od nohou (15 čísel sněhosraček - tím bychom to fakt nevyjeli). Ubytovali jsme se za 250 na noc a dali jsme si halušky a radegast k obědu. Ten radegast - to je věc. Dagmarka dělala jenom: "mmmmmm"..."no to je dobrota" atd., já radši nemluvil a pil. Vznikl z toho i následující strip inspirovaný kampaní "Život je hořký, bohudík".

Prázdnej půllitr. A ještě to dávaj na tácky, aby člověka deprimovali. "Dopils a na další nemáš prachy, tak už táhni domů". Deprimující. Life is bitter.

Life is bitter. That's better!

Thank God!!!

Nepřijeli jsme sem chlastat. Na to bych chtěl upozornit. Během soboty a neděle jsme dali dva výlety na lyžích. Jeden divokou hřebenovku z Prašivý na Kotař a zpět. V neděli jsme vyrazili na "tratě" na Bílým kříži. Tratí bylo na celý trase dost - cca 3 km. Zbytek byl opět divokej, prošlapávání stop zejména cestou z kopce dolů fakt stojí za to. A sněžilo celej den. Oproti předchozímu dni, kdy bylo úplně jasno, visely nad hřebem Grúň černý mraky a z nebe se sypaly trakaře. Mělo to svoji poetiku.

14. března. V dolinách sedlák s jarními pracemi na poli zápasí, na svazích Beskyda metr sněhu a dobrá nálada.

Trasa Malá Prašivá (706 m.n.m.) - Chata na Kotaři - Lipí (901,5) a zpět po vrstevnici pod hřebenem se nachází v pravým horním rohu mapy KČT Moravskoslezské Beskydy, takže se jedná v podstatě o konec Beskyd na severu nad Frýdkem Místkem. Na tu nadmořskou vejšku jsme tady tolik sněhu nečekali. Stopa prošlápnutá, ale někdy předtím, co na ní nakydalo 30 čísel sněhu. Ten je u chaty v sedmistech metrech měkkej, mokrej těžkej. Nahoře na hřebeni (800 - 900m) se místama boříme do exkluzivního prašanu. Nordic walking freeride. Nebo něco na ten způsob. Težší terén nás demotivuje jenom chvíli, vylezeme první kopec z chaty lesem na hřeben a do tváře se nám opře severomoravske slunko, v tu chvíli už nás to baví, jsme v přírodě, kde není široko daleko okolo živáčka, navíc na běžkách, přesněji řečeno chodkách. Lepší než sedět na zadku v práci nebo drátem do voka. Na druhou stranu, jak už si to tak šlapeme po tom hřebeni, pomyšlení na další točenou desítku Radga na chatě na Kotaři se začíná plíživě vnucovat. Navíc to maj bejt jen 4,5km. Dohání nás místní klasik - vůsiska, flanelku, podkolenky až pod kolena a dřevěný lyže. "Tož já vám to budu prošlapávat" prohodí, když se u nás zastaví a už je v čele. Tuhle změnu vítám. Naštěstí brzo jsme na nejvyšším bodě a následují táhlý sjezdy k chatě Kotař, občas fakt připomínající freeride. Jsme na severní straně, slunko semi nesvítí a prašánek je tady jak z pohádky.

Sprintujeme za klasikem. Jeho přítomnost nám dává pocit bezpečí v divokejch lesích, údajně plnejch medvědů a vlků.A sov samozřejmě.

Na Kotaři si dáváme pivko, čekujeme okolí a kocháme se rozhledema, nad chatou je z cesty vidět i samotná Lysá hora. Je tady parta s miminem a butilkou nějakýho sladkýho chlastu (prý mix slivovice a likéru?). Jsou bodrý a veselý. Když mi začnou fandit, jak dojíždím k chatě, vzpružím svoje zemdlené tělo obalené elasťákem k závěrečnýmu sranda finiši a trochu jim zapózuju. Odměnou mi je panák toho jejich drinku a pár kratkych hlašek. Začíná se mi tady líbit.

Autobusová zastávka? A proč se sem plahočíme na lyžích?

Kotař, Dáda s pivkem a banda spravnych Moravaku.

Z Kotaře jsme ještě vyšlapali na kopec Lipí a pak jsme valili kus cesty zpět tou samou cestou a někde před půlkou jsme to vzali zleva po vrstevnici. Tam byl na začátku pěknej sjezd, kterej nás ale dostal o 200m níž do měkkýho sněhu. Stopa se bořila až po kolena (mně, Dášence po kotníky). Navíc ji nějakej blbec - 2 blbci, abych byl přesněj - rozdupali při pěší chůzi. Když tak ale koukám na ty jejich stopy zaražený místama metr do sněhu, tak si řikám, že za svůj pěší výlet běžeckou stopou byli na těch 3 km toho boření, po zásluze potrestaný.

Velký a Malý Travný (vlevo) a Lysá hora, 1323m.n.m, docela majestátní kopec.

Večer zpátky na chatě jsme povečeřeli jejich speciality a zalili zahrádku pár ragedastama. V tývce běželo playoff Vítkovic se Slávií a místňáci byli nasratí, protože Vítkovice právě začínaly týct a nakonec to doma projely. Ptal jsem se i přes napjatou atmosférou několika místních lidí na Lysou horu, jak to tam vypadá. V hlavě jsem měl celodenní trip na neděli, trochu asi na hraně, ale dlouhá hřebenovka na Lysou a pak sjezd z ní na severní stranu mě lákaly. Poprvý v Beskydech a ukořistit nejvyšší kopec na běžkách. Jenže, nevím proč, všichni místní se po vyslovení dotazu na Lysou skoro křižovali a skoro fanaticky mě zrazovali od toho stanovit si ji jako cíl výletu na lyžích. "Tam budou 2,5m sněhu a viděl jsi to dnes na Kotáři", povidá klasik, který s náma dneska kus jel. No nic. Tak žádná křeč a vyrazíme na Visolaje, Bílý Kříž, Grúň. Sportovní běžky. Prej.

Trasa Prašivá - Kotář.



Výlet č. 8: Beskydy - Visolaje.
V nádherným cípu Beskyd u hranic se Slovenskem, Bílý kříž se to tam jmenuje. Kousek upravovaných tratí brzy vystřídala z předchozího dne dobře známá divočina neprošláplého 0,5 - 1,5metru sněhu a nikde ani živáčka. Už chyběli jen medvědi.






Na začátku tratí u Bílého kříže. Sice sněží jak o život, ale hle: rolbou ujetá cesta, snad se bude dát i trochu zabruslit.

Tratě nakonec nebyly tak krátký, jak jsem se bál. Na hřebínku sice mlha a fakt kydání, ale mě se jede dobře. Namazáno klasicky na hovno, ale jde v kopci zabruslit. Dáda je na tom trochu jinak. Vypadá, že bojuje s každým krokem. Lyže jí taky nejedou (řekl pyšně: "To jsem mazal taky já". pak už míň pyšně: "Ale na čerstvej sníh nenamažeš, znáš to.."). Přesto to dává až k bufiku u chaty "Švarná Hanka", kde zaúřaduje teplá polívka a kofola. Ej, cukry! Znovu povzbuzená se pouští do mnou vymyšlenýho okruhu (ne moc pyšně). Sjíždíme ze žlutý hřebenovky a míříme neprošláplou cestou po svážnici do údolí Rečica. S každým dalším ujetým metrem se mění podmínky. A to je na světe to krásný, chápeš. Ze sněžení je déšť. Z prašanu je hnůj. Z kopce se musím odpichovat hůlkama. Ještě že tady jsou takový pěkný chalupy. A vopuštěný. Dojíždíme do údolí na cestu, která už je vytálá na asfalt, tak porůzno po krajích dolem horem jedeme po lyžích co to dá. Pak už v solidním cedění kousek s lyžema na ramenou (proč jsem kua mazal zase klistrem?) pěšký a už si to zase šlapem, podkluzujem směrem nahoru. zase na kopec. Stoupání je dlouhý a takový nekonečný, pořád lesem, pořád do kopce, déšť se postupně mění v déšť se sněhem, přes celou tvář mi z čela protýká jedna olbřímí kapka potu, a to podkluzování. Každej druh krok.

V posledním velkým stoupání dne, na Vyšší Mohelnici. Síly docházej. Dva kiláky se staly měřítkem pro věčnost.

15 kilometrů vejlete už se blíží ke konci. Valíme mírně do kopce po vršcích zpět na Visolaje. Nakonec tu poslední krizi si vybíráým je. Poslední 2 kilometry už jenom prostě chci bejt na konci. Sem mokrej, mám hlad, du domů.Cestou domů se stavujem v obci Pražmo na oběd (výborný špecle - po myslivecku a se špenátem), poslední dva radagasty a vydáváme se na dlouhou a ne úplně příjemnou (neustálej déšť a mlhy) cestu zpátky do Brna.

Trasa Visolaje - Gruň




Zimu jsme zakončili symbolicky tím upe nejlepším: týdenním pobytem ve francouzském Risoul s dobrou partou, zajištěním pitného i respiračního režimu, objednaným počasím a hlavně - bez úrazu. To si ale zaslouží samostatnej příspěvek.

Jo a fotky budou na Rajčeti. Jednou. Někdy. Znáte to.