Kras-ný výlet na výlet

...chlapi sobě! jsme si řekli s bráchou a Chlebem jednu únorovou sobotu. Rtuť teploměru se v Brně šplhala ke 14 stupňům, což byl trochu šok po 4 týdnech třeskutejch mrazů. Výletu na výlet ale předcházel jiný výlet v pátek. Takže začneme tím milí svišti:

Měl jsem za sebou páteční útěk do přírody taky s Chlebem, kterej za něj moh' a kterej ho vymyslel. Začalo to na facebooku, když mi v pátek v půl třetí Chlebik napsal, že by se nejradši na všechno vysral a vypadl ven. Tak jsem mu na to řek': jedem lízt. Což znělo trochu bláznivě, vzhledem k všudypřítomnýmu vlhku a skutečnosti, že za dvě hodiny bude tma. Leč kancelářský hardcore nás vyztužil v tvrdé borečky. Balím to v mžiku v kanclu, zaklapnu ntb, valím na byt, převlíknu se do podvlíkaček a záplatovanejch kalhot, balím expresky a lezky a helmu (jedem do Krasu) a už mě vyzvedává Chlebik ve svým skoronovým šípu (mazda 323) a frčíme směr Ochoz, a dál - Bajerka.

Bajerka a pozdně odpolední imprese.

Stoupáme lesem od usedlosti v údolí, je tady ticho, klid a voní to. A taky je tady kua mokro. Hlavou mi běží, jestli z toho lezení nakonec nebude jen procházka - ale i na tuhle alternativu jsme logisticky připraveni: vydali bychom se hledat bouldrovou oblast Vyvřelina, kterou stejně rychle publikoval na svým blogu Honza Šálek, jako ji z něj následně stáhnul.

Bajerka leží až na samotným kopci nad údolím. A dneska je, světe div se, komplet nachcaná. Nevadí! Obouvám lezečky, nasazuju sedák a helmu, ruce strkám až po loket do maglajzáku a vočumuju spárokout, kterej vypadá, že by moh pustit. Hned na nástupu se loučím s představou, že se něco na tom mokrým mejdle bude dát ustát. Ke slovu přichází spárová technika a hemzáním se dostávám k prvnímu nejtu. Cvak. Uff. Hemzám se dál a jako píďalka jablečná směřuju k dalšímu jištění. Okolo něj poměrně delikátní traverz, kterej by přinutil zapřemýšlet aj za sucha a pak už pohodový výlez koutkem ke štandu. Moje první cesta v roce 2009!

Zřejmě "Pravý kout" UIAA 4. Je první v novým roce, takže velice výjimečná!

Chlebik neváhal a cestu si dal TR a pak jsme si to zopákli oba ještě jednou. A byla tma. A jelo se domů. V hlavě jsme ale oba určitě ještě dlouho do noci lezli. Umazaní od krasového blátíčka na skále a happy, že nás město na chvíli pustilo ze svejch spárů.

Škola spárové techniky v podání Johna.

Zpátky k sobotě. Původně jsme si nabalili i lezení a poctivě s ním šlapali celé odpoledne ze Skalního mlýna, Suchým žlebem (nejen po cestě, ale zejména jeho prudkejma svahama) na Macochu a po vršku z5 na Mlejn. Nakonec ale všudypřítomný vlhko zvrátilo naše plány a my jsme si užili super turistický výlet i s poctivou svačinkou. Bylo veselo, bylo i trochu tajejmno, hlavně celá cesta zpátky z Macochy po hřebeni se odehrála po tmě a v nebezpečně ledovým korytě lesní cesty.
Co jsme viděli a zažili dokumentuje následující fotoseriál. Bohužel jsem ho neprodal do Bravíčka, takže ho musít strpět na soulclimbu.

Skalní mlýn a zbloudilý new age traveller.

Hned na začátku Suchého žlebu šokuje nevinného turistu vstup do Kateřinské piče.

I postoupili poutníci o něco dále do hloubi tmavé strže i uzřeli po své pravici falus obřích rozměrů trčeti vzhůru k šedivému nebi. Poutníci jsa spravedlivě rozhněváni amorálností vezdejší krajiny nahlédli do svého průvodce biblí a uzřeli terény lezecké nacházeti se ve strmých stěnách tohoto kůlu božího. Leč zamešeny byly tyto a trávou obrostlé, na první pohled radosti lezecké neschopny poskytnouti. Družky poutníků zašeptali svou tichou modlitbu spatříce majestátní obelisk: Gospodine, pomiluj ny.

Kateřinský fakáč. V horní části, nad vrstvou kosodřeviny a jiných travin, se údajně nachází dokonce i jedna 8.

Bikeři. Těžká romantika.


A pak že se nepoleze - plazení do svahu pustého žlebu směrem k unikátnímu Čertovu mostu. S pouhým pohledem z cesty v údolí od turistického rozcestníku jsme se nespokojili. Takže jsme si k parádní skalní bráně vylezli. A to je zakázaný!

Unikátní dvoj-brána Čertova mostu.

Takhle to vypadalo na mostě.

Pohled z klenby brány.

A Čertův most ještě 1x, fakt mě dostal.

Od Čertova mostu jsme se tak trochu divoce probíjeli mokrejma svahama dál nahoru Suchým žlebem, až jsem, coby scout výpravy, narazil na supr jeskyni. Zde proběhla svačinka na posilnění vnímání. A focení s dalšími falickými objekty. Tentokrát byly z ledu:

Raiders of the Lost Balance.

Když jsme si dosyta užili jeskyni, která končila jakousi temnou dírou zprudka dolů kamsi doprdele, dál jsme postupovali úbočím kaňonu a pomalu jsme hledali, kudy sestoupit zase dolů na silnici. Nebyla to sranda - nad silnicí většinou byla kolmá skalní stěna a teprve nad ní v kluzkejch travách naše troika. Nakonec jsme objevili takovej žlábek a sestup jím nakonec nabral spíš freeridovej nádech.

Tak tady tudy radši ještě ne - suché koryto končící 25m kolmým vodopádem - skalní stěnou. Dole je vidět silnice, kde bychom měli správně být.

Já s bráchou jsme to už projeli. Teď je řada na tobě Chlebiku.

Už jedu!


Naštěstí to vodnesly jenom kalhoty a trochu psychika...jinak jsme ten sestup do údolí dali bez újmy na zdraví.

Proč jsme vlastně vyrazili právě do Suchýho žlebu, když kolem Macochy je z hlediska Žlebů co na výběr? Kromě jiného (anebo právě ?) proto, že se v něm nachází 2 významný lezecký terény a to stěny Saxifraga a Henryho stěna.A kdo by je nechtěl poznat a zjistit, jestli se v nich nenachází právě ONA cesta jeho života (v mým případě by šlo zřejmě o nějakou hodně lezitelnou osmu, ale to je mi v Krasu platný jak mrtvýmu zimník). Výše zmíněnej žlab nás vyvrhnul na silnici právě u Saxifragy. Říkáte si: co je to za šílenej název? No vězte, že saxifraga je latinsky Lomikámen. Ano. Tak kytka. Co vypadá jako mikro aloe vera. Nebo bodlák.

Saxifraga.

Sexy převisy a plotny slečny Saxi.

Dvě pěkné cesty na Saxifragu v sedmým stupni doporučuje na blog brněnského lezce Pokáče aka Fotona. Osmičky mi tady ale nepokvetou, to je jasný.

Není času Toulouse.(no time to loose). Hned kousek od Saxi je rozložitá Henryho stěna.


Zde Petr Pokorný alias Pokáč doporučuje cestu s krásným názvem Zodiac, ano a ta je opravdu za 8. Chtěl bych letos v létě alespoň vyzkoušet.

Člověk vzpřímený. A veselý. Dalo by se říct: rozesmátý.

Ze žlebu jsme venku a hurá nahoru na Macochu.

Obří parkoviště uprostřed lesa na Macoše. Ale nebuďme škarohlídi, pěkná tekno axe by se zde dala uspořádat.

Lanovka do Pustého žlebu.

Tak. A teď se trochu bojim slízt.

Jak "lezení zakázáno"? neexistuje

Z Macochy byla cesta trnitá, tmou, po ledu, s vyhoukanou sovou. Ale vzájemně jsme si pomohli a jako tři mušketýři, jsme to přes pár startek zvládli zase zpátky na Skalní mlýn. Tam jsme ve společnosti německy mluvících našinců v místním hotelu Skalní mlýn zvládli s bráchou pár dvanáctek plezeňskejch a Chleba nás v pořádku odvez do Brna. Tam jsme zjistili, že večírek nejenže neskončil, ale vlastně sotva začal. Ale to už je příběh na jindy.

Každopádně: byl to úlet. Hůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůů hůůůůůůůůůůůůůů hůůů