soulclimb: Petrohradské PADání - traktát o bolesti a nadání

Na návsi v Petrohradu, sobota, 11h.

Včera jsem se vrátil ze svýho druhýho PADání. Na prvním jsem byl v sezóně 2007 a přijel jsem tam s kocovinou a spánkovým deficitem, protože jsem udělal tu chybu, že jsem se v pátek před sobotním PADáním vypravil do hospody s klucima kolínskejma a u Žraloka se lilo do 4 do rána. Podle toho tehdy vypadaly moje výkony. Světe div se, letos jsem tam jel snad jen s handicapem upracovanýho tejdne na hřbetě, ale ne-intoxikován a pozitivně naladěný, a stejně jsem vylez plus mínus to co před dvěma lety. Posouvám se výkonostně nikam a zlepšuju se zhoršováním? Asi jó, ale je mi to úplně jedno, protože na letošním PADání jsem byl prostě happy. Vyjmenuju pár důvodů tohoto roztomilého stavu.

1. krásný počasí
Není nic lepšího než jasnej den a paprsky slunce prosvítající jarem bující zelení nádhernejch petrohradskejch hvozdů (lesník by zaplesal - vícedruhová skladba lesa jak z čítanky, buky, duby, smrky, borovice, jedle, modříny a další stromy co bez atlasu nepoznám). Teplo tak akorát - tření zůstává hlavně ve stínu zachováno, na slunku si lezec příjemně prohřeje ztuhlý svaly na zádech z x-týho pokusu v jedný z mnoha typickejch petráčovskejch pětek.

2. krásný lidi
Ne fakt, těch 332 zaprezentovanejch a ty další off record lezci a lezkyně a jejich děti a psi byli krásní! Jejich pospolitost, nadšení, motivace a pohoda my lily novou krev do žil. Les okolo Vyhlídkový skály byl přeplněnej energií a já jsem mezi svým šoupáním se ze šutrů nasával ten energetickej proud plnejma douškama. Měli jsme tam navíc supr partu - na lezení semilský SBS reprezent: Nerv a Pavel, a Hakouš, po lezení Míra a Šampon a Momo. První den jsem byl z atmosféry, která všude okolo panovala, až zfetovanej. Jako pan Burns po své regenerační terapii jsem bloudil s přitroublým úsměvem po lese a mumlal jsem: "Přináším vám lásku". Na to naštěstí nikdo nereagoval jako Vočko v inkriminovaným díle Simpsonů svým: "Přináší nám lásku..zabijte ho!", jenom tím malinko utrpěla moje motivace (hlavně s pokračujícím sobotním odpolednem) bušit na max na bouldrech.

Míra a Momo a Karlos (ten to evidentně nechce slyšet) čekají spolu s ostatníma na nedělní vyhlášení. Vzadu paní Ondrová hlídá rajbasovej hajbol, aby do něj jejímu Adamovi nikdo nenalez (prej dávačka za 7C+)

3. krásný bouldry
S tím, jak při každým písmenku moje bříška na prstech dělaj au au au au au au au au, zní tento důvod mýho osobního pocitu štěstí na Petráči trochu divně ne? No jo, ale tak to je. Bouldry jsou mega tvrdý, klasa ještě víc, materiál nekompromisní. A právě proto je lezení tady tak pěkný. Jasně, některý pětky jsem zkoušel třeba 10x a nakonec nepřelez. Ta klasa je hrozná, že jo. Ale co se na to kouknout z druhý strany - když člověk přijede třeba na Modřín, tak pětky tam jsou choďáky, ze kterejch žádnou valnou lezeckou radost prostě nemáš. Tady si v pětkách zalezeš vždycky a mnohdy na max. Navíc - člověk může jenom tiše (nebo nahlas, to vyjde nastejno) obdivovat nadlidský schopnosti boudleristů, kteří tam lezou 7A vejš. Neviděl jsem zrovna ani v jednom bouldru Míru nebo Šampóna, ale spousta jinejch borců a borek mě uchvacovala svejma výkonama. Jste sakra silný, smekám a jdu dělat shyby na jedný ruce! A ty rajbasy - tohle chce nadání. Když vidím co všechno se dá ustát, tak vím, že jsem s lezením pořád úplně na začátku.

Ó bouldře, pusť mě do topu, cejtím jak tepeš a moje srdce buší s tebou. Pavel a Vlnovec 5C SD.

Letos jsem po vynucený čtvrtlení zimní pauze se zraněným fakáčem a tudíž absolutní absenci jakýhokoli tréninku, jel na Petráč s předsevzetím vylízt aspoň jedno 6A. Nakonec se povedly dvě. Že se nepoved Kubínek 6B, kterýho Pavel i Haky dali v prstem v nose? No co, povede se příště. Nikdo se nezranil (ani prst, ani kotník) a to je důležitý, naštěstí nedošlo na petrohradské lámání.

Nakonec jsem posbíral 19 bouldrů (zejména těm 6 v neděli bych teda po ránu, když jsem nemoh v ruce udržet kartáček na zuby, moc nevěřil) od 3 do 6A+. V sobotu večer jsem se prošel po ďábelsky vypnutý dlouhý lajně (cca 40m) Smoldy a Kwjeta a užil si hudební produkci všech tří kapel, co zahrály. Celý víkend byl navíc podbarvovaný temně fialovejma až černejma tónama bylinek (ultra!) od Nerva, takže moje štěstí bylo aj trochu psychosomatický (teď nevim jestli jsem to řek správně).

PADáním 2009 považuju lezeckou sezonu po ucmrndávacím rozlejzání po zranění za zahájenou!

A pěknej článek o padání jistě najdete na Horomírově blogu, nebo taky na dvou blozích (no to je tvar, to by jeden blil) brněnskejch lezců Pokáče a Čaje
(snad se nikdo neurazí, když řeknu, že tito dva a jejich bloggerský počiny mě inspirovali pro Soulclimb a nejen pro něj - jejich lezení díky jejich blogování sleduju a dost mě motivujou....tak a je to venku)