These magic moments

Konečně jsem se zbavil tý koule na noze. Jo, nevíte který? No přece studia! Ha ha ha, je to tam, chvíli to byl sladkej pocit, ale už je pryč. Když se z člověka stane inženýr, tak to žádná dramatická změna není. Pod to se podepíšu. Člověk se zaraduje, že bude mít víc volnýho času a že už nebude muset po návratu z práce opisovat seminárky a tvořit kreativní taháky na zkoušky od sedmi ráno. Brzo ale zjistí, že nově získaný volný čas z půlky stejně spolkne věčně nenažraná práce a druhou půlku prozevluje, protože to má holt v povaze. Euforicky jsem titul ještě stihnul zapít a zajíst s brněnsko-kolínským výběrem u rybníka Pod Hádkem v údolí Říčky (a přišel tak o brněnskej Štatl Cup) a pak mě na celej pracovní tejden zas pohltila práce (dohánění restů způsobenejch předchozí snahou o studium) a vzala i víkend (rozvojovej teambuildingovej víkend v Beskydech, kterej jsme organizovali).

V podstatě jsem se po státnicích těšil hlavně na to, že zase začnu trochu lízt. Leč - dosud se tak nestalo. Snad teď o víkendu s Léňou a Járou, ale kdo se má tahat s tím břichem po skalách? No nic, ještě než tady dojde k veřejnýmu přiznání, že vzhledem k pokročilejšímu věku a dosažení patřičnýho vzdělání přesedlám z adrenalinovýho lezení na zevláckej golf či napětím nabitej texas holdem, naposledy vykřiknu pár vybranejch (nejen) lezeckejch vzpomínek. A vzhledem k tomu, že mi právě teď je trochu smutno, budou to vzpomínky na některý nejlepší okamžiky z uplynulý čtyřletky.

Jo. Já totiž narozdíl od zpátečnickejch komunistickejch úderníků žiju ve čtyřletkách. A plány plním zásadně na míň než 100%.

Finale Ligure - a první slackování

s Dádou, Horomirkem, Lenkou, Křémou, Majdou a...Kolouchem. To je ten chlap, co mě naučil chodit po slacku a kterýmu jsem vděčněj za to, že jsem překonal ty první kroky, který vůbec nejdou. Šlo o tejdenní zájezd, s pohodou v kultovním kempu pod Monte Kukačka, dopoledním hledáním stínu na lezení, odpoledníma koupačkama na pláži a večerníma pokusama o výkony na skalách. Ale vo výkony fakt šlo: Míra tehdy zaznamenal svoje první 7b+, já postupně po pěti pokusech pokosil první 6c+.

Atmosféra v kempu, pod skalama a v celý partě byla výnimočná a nikomu se nechtělo zpátky domů. Taky jsem se seznámil s jedním se zakladatelů lezce Standou a moh ochutnat Kolochouvy a Blančiny mušle. A Dášenku málem zakous had, kterej vylez z pod šutru, prokroutil se partičkou jističů a vylekal je, vylekal taky lezce, který vylekalo, že jejich jističi jsou vylekaní a soustředí se více na hada, místo aby slintali nad výkonama prvolezců. Já zase seděl na štírovi, ale nebojte se, přežil to. Moji nesnesitelnou těžkost bytí totiž odpružila kvalitní čínská karimatka.

Štírek. Pokouším se ho právě nahnat Mírovi do stanu. Ale evidentně si oblíbil ten náš.

Ve Finale jsou kromě vápencovejch super skal krásný další věci. Zejména pizza z Rifugia v kempu, doporučuju prosciutto e ruccola. Vaše chuťový buňky budou explodovat. Taky je tam dobrý klíma. Když jsme tam v červenci 2007 byli, tak v ČR panovalo brutální vedro, v průměru o deset stupňů víc než tady, u moře, ve stínu palem (to už přeháním).

Po celoodpolední koupačce podvečerní vychutnávačka v 6a na dicka v sektoru Tre Fratti.

Meteora - srdce v kusech Řecka

To se nedá popsat slovama ani citoslovcema. Tři dny pod vlivem tajemné atmosféry pravoslavnejch klášterů, vysutejch bivaků mnichů vysoko ve slepencovejch stěnách, vlídnejch a přátelskejch řeckejch lezců, ranních kafíček a večerních amstelů a....

V kempu Vrachos (= "skály"). Vyrážíme na vrachos.

....A ty valounky, bože, všude samý kulatý valounky. Lezecká exotika s pískařských duchem? Navíc okořeněná goethovskou mystikou německejch názvů cest a věží? No nejdřív jsem myslel, že to nepůjde (první den). Pak jsem zjistil, že ty valounky držej. Že se na ně dá postavit. Že lezení je technický, o nohách.

K prvnímu osahání skály došlo tady, na náhorní straně Doupiani. Dvoudýlky odjištěný sportovně nýty.

Ještě že nám Dášin řeckej kamarád Vasilio půjčil lano a my jsme si mohli další den dát Sudostwand na Doupiani, 7- UIAA. Žlábek jak vod vokapu, traverz jeskyní, sedmičkovej bouldřík (dojdou valounky a leze se dva metry jen po tom podkladovým betonu) a epesní komín a reibung na závěr.

Příchod pod Sudostwand. 170m - žlábkem přímo za Dagmar 2 dýlky nahoru do té třetí jeskyně, v ní traverz doleva k bílýmu fleku, přes něj 7- bouldřík a doleva ubíhajícím koutem, pak komínem na vršek. Luxus. Navíc na Meteoru atypicky zajištěno po nýtech cca každý 4 metry. Dášenku právě čeká první vícedýlkový lezení v životě.

V Meteoře plyne čas pomalu. Takže když jsme si první den dali dvě cesty, druhý den jsme to vyklidnili jen na ten Sudostwand a po něm následovala procházka mezi skalama a luxusní večeře v Kastraki. Ne, tak ta večeře byla až další den, paměť mi pomalu ale jistě přestává sloužit jako zamlada.

Na vršku Doupiani po zkoušení cvičnejch dvoudýlek z náhorní strany. Naproti impozantní věžisko Heiliger Geist - Svatý duch. Levej pilíř na fotce jsme opanovali hned druhej den - a byl z toho můj dosavadní největší lezeckej zážitek vůbec.

Poustevnický příbytek vysoko ve stěně. Prý se tam dostávali po lanovejch žebříkách - hustý.

Panorama Meteory od městečka Kastraki.Vlevo jakoby nad vesničkou je věž Doupiani, vpravo dominuje Svatej duch.

Třetí den v Meteoře jsme zasvětili cestě Traumpfeiler (Pilíř snů) na nejvyšší věž Heiliger Geist. Autorem cesty je Dietrich Hasse - lezecký objevitel Meteory a saský klasik, který zde nalajnoval pískařskou tradici lezení s postupovými kruhy a delšími než zdravými vzdálenostmi mezi nimi. Cesta má osm dýlek, 250m lezení, celkovou obtížnost 5+ a zajímavej crux.

První tři dýlky jsou o výběhu valouny posetým kopcem (ne zas takovej výběh to není, jsou tam spíš odběhy až 15m mezi kruhy), kdy se nepředpokládá pád (o toho zřejmě i hustota jištění) a lezení je krásně technickej rajb. Valounků různých velikostí je na výběr, takže skutečná obtížnost této pasáže je v podstatě závislá na subjektivním směru postupu. Ne zrovna morálně vybavení lezci jako já samozřejmě věří víc malýmu oblázku z poloviny zapuštěnýho do skalního slepencového "základu" než valounu velikosti pštrosího vejce, kterej 2/3 trčí ze skály ven a tvoří tak madlo vysloveně k obejmutí. Kolem takovejch výstavních kousků jde i smyčka omotat a morál klesající s nabíranou výškou podpořit.

Pohled na nástup ze třetího štandu.

Další dvě dýlky se spojujou v jednu a obsahují tak crux cesty: širokou koutospáru, do který je nejtěžší nalézt, následně se v ní uklidnit a v klidu jí dolízt ke štandu na jejím konci. Proč je do ní těžký nalízt? První tři dýlky jsou v položeným, takže expozici lezec nijak dvakrát nevnímá. Hned od štandu se stěna nakolmí a pod spárou už lezec stojí v kolmým. Vlez do spáry je překvapivě podobnej terénům ve Skaláku: takový převislý břicho uprostřed přepůlený širočinou. V tomhle místě docházej valouny, následně valounky a klíčový kroky (technickej rozpor) už člověk valí jenom po tom podkladovým betonu. Jak si takhle nadleze, tak se zároveň dostane prdelí přímo nad tu, v tý chvíli už úctyhodnou expozici, a to mu sevře půlky. Já jsem měl pocit, že lezu na max. Myslel jsem, že do tý doby osvěžující vánek mě musí z těch ladících pozic na tření odfouknout. Pot. Krev. Skoro slzy. Nadlezeno 5m nad kruh, pod zádí šluchta, zachrání to stopper do plytký spáry? Nejde tam. Jde. Ne, vypadává. Popolezu. Hemzám se další dva metry vejš. Trajektorie potenciální držky se nebezpečně prodlužuje. Opřít se zádama, nohou najít aspoň mikro oblázek, opatrně postavit a vzepřít se. A dát si bacha, aby mě ten pohyb nevystrčil ven. Ne, nechci to tady vobrousit. Stopper jde, ale moc nedrží. Aspoň, že tam je. Kouknu nad sebe a do očí mě uhodí - kruh. Já debil, takhle tady hrotím stoppera, málem jsem ho upustil i z expreskou z vopocenejch rukou a von je tady kruh. To je asi dodanej, v topu nebyl, no paráda. Výrazně uklidněnej pokračuju dál spárou, už si tak kráčím rozkročenej nad dírou po zvětšujících se kamenech a za chvíli jsem u štandovacího kruhu.

Trojka před náma fightuje ve spáře, mě to teprve čeká.

Další dýlka mírně traverzuje, odlezy jsou zase dlouhý, ale po tý spáře - pche, brnkačka. Další dýlka po hraně koutu a jsem v plotnách, kde spojuju dvě dýlky a přes určitý komunikační problémy (lehký vánek duje kolem věže a znemožňuje jakkoli hlasově vyhrocenou komunikaci) za moment dolízá Dáška. Poslední dýlku tvořilo 30m čtyrkovým terénem, ale bez jištění. Trochu to zašimralo, ale dalo se. Předposlední dýlka - opět communication breakdown. Zalézám v podstatě za roh věže a tam už se vůbec neslyšíme. Dáda neví jestli má dobrat nebo povolit a já bych potřeboval povolit, protože stepuju v takovým břichu, rukama držím dobrý valouny, ale potřebuju i nohama nahoru a začíná mi natejkat. Musím tam mít uzel, řikám si. Taky že jo. Po docela nekonečný chvilce mi povoluje a já jsem na polici. Zas komunikační problém, řvu jako tur: "Jistím, poď", ale Dášenka mě nemá šanci slyšet. Když uplyne dalších deset minut, dává se do pohybu. Nezbylo jí než věřit, že už jsem zaštandoval a jistím. Chytrá holka. Kdybychom čekali až se uslyšíme, tak to bychom tam taky mohli trčet dodnes. Poslední dýlka za 5+, zase spára, lehká a ...VRŠEK. Kua to byl climb, zařvu si do údolí. Jsme nad ním přes 300 m a pohled je to jako z letadla. Endorfiny. A vím to hned. Tohle byl climb of my life.

Kufrujem při dvojitým slanění do takovýho žlábku na náhorce (cesta Weg der Wassers). Kouše se mi lano a nezbejvá než po něm vyručkovat k uzlu a dát to znova. Daří se. A jsme dole. V rajský zahradě. Fakt. Loučka, malej sad, nějaká pravoslavná svatyně a starej útulek starýho poustevníka co už to má za sebou. Dáváme cígo a upouštíme tlak a užíváme si ten feeling po dobrým climbu. Dolů pak už po schodech soutěskou, míjíme kruto cestu, co už nevím jak se jmenuje, ale je to 7 a tvoří ji 150m sokolík. Taky cesta snů. Ale ty se naplněj někdy příště.

Lezci slaňují Weg des Wassers. Tam nahoře na začátku žlábku se nám kouslo lano.

Svatyně.

Hurá máme to!

Relax mezi valouny.

Nemůžou se sem vejít všechny pěkný vzpomínky. Navíc svoji terapeutickou roli blogování splnilo, už je mi líp. Další pokračování These magic moments někdy příště v časech deprese slibuje:

Skalák - už druhej domov, kde mě nemaj rádi

Calanques - věčný život? když už tak tady

Sperlonga - vánoce v teple
...et cetera.

Plný brejle skal.