The Trip - diář

Telegraficky: z měsíčního výletu po západní Evropě.
Obsazení: Janek, Dagmar, Žlutý
Timing: půlka srpna - půlka září 2009
Projeto: Německo, Francie, Španělsko, Rakousko
Kilometrů: 6000


Je pátek. Ne, není třináctýho. Na kalendáři stojí 21.8. 2009. Sedím za volantem Žlutýho, Dáša o něčem vesele žvatlá na sedadle spolujezdce a zapadající slunko nám svítí do očí. Odjíždíme z Brna směr Vídeň a dál Evropo, uvidíme čeho se naděješ.

Tento obraz by byl pěknej kýč, nebejt toho, že přibližně po minutě od minutí přeškrtnutý cedule "BRNO", z auta upadává kus home-made krytu z podvozku pod motorem. A dovnitř zeje díra, která navíc hrozí dalším zvětšením snad jen z proudícího vzduchu za jízdy. V hlavě chvilku pičuju jak o život a stihnu se říznout o materiál toho krytu, ale to už v podstatě volám automechanikovi a modlím se nevímkekomu, aby v pátek v šest večer ještě byl v Brně a "ordinoval".

Nakonec z toho bylo akorát devadesátiminutový zdržení definitivního odjezdu, plandající zbytek krytu byl nekomproisně přivrtanej ke kovovýmu podvozku a my jsme mohli zase vyrazit. Změnili jsme trasu a tentokrát jsme vyjeli z Brna po D1 směr Praha, Rozvadov, atd. Skutečnost, že na autě nemám jinou dálniční známku než tu z roku 2008 mě vůbec nevzrušovala do momentu, kdy jsem si to uvědomil. Ale i tu známku jsme nakonec (asi na třetí pumpě) sehnali a už nám nestálo v cestě nic, kromě nějakejch 1300 kiláků do Fontainbleau u Paříže - našeho prvního naplánovanýho cíle.

První fotky. Camping Mousardiers v lese Trois Pignons (Fontáč). Upozorňuju na nový křesílka z úletu - fakt bomba, kdo nemá, tak neví, co je to kempování!

První dny našeho tripu se odehrávaly ve znamení čekání na uzdravení Dášinýho kotníku, takže šlo hlavně o mazání konopnou mastičkou, vaření dobrot a relax v moc příjemným kempu - teda v podání Dády. Já jsem hlavně odpočíval. Z Brna jsem odjížděl hodně vyčerpanej - hlavně pracovně, takže nicnedělání v kempu jsem si užíval taky plnejma douškama. Mazal jsem kotník pacientky konopnou mastičkou, konzumoval plody její kuchyně, chodil po špagátu, četl Montany a Reflex, pil kozliky, kouřil žalostný. A taky jsem samozřejmě každej den vyrazil na kole do lesa objevovat místní veleslavný kamení.

Po hodince bloudění s kolem víc na rameni než pod zadkem po kopcovatým borovicovým lese jsem to našel: Sables du Cul du Chien. Pláž. Dokonce s přenosným plážovým volejbalem. Neskutečný. Chvíli si mnu oči, ale není to fata morgána. Pak se už zamyslím nad tím, jak se v tom vedru (35+) asi poleze. A co tření?

Anglán Tobey v legendárním kousku Le Toit du Cul du Chien 7A. Jirkas na lezci.cz popisuje: "Nejznámější testovací kousek v oblasti. Super cesta s kolmou pasáží dole střechou v úctzhodné výšce a boulder problémem za ne přílišdobrou dvoudirku pak ještě moralový výlez po oblanech." Podržet na fix né moc dobrou dírku ve stropě, nevyjet nohama z docela oklouzanejch stupů a sáhnout do další dírky na hraně, to všechno bylo nad moje (i kluků anglickejch) schopnosti. Ale zablbli jsme si.

Fontáč po dešti a osamělá stopa Schwinna Moab a jednoho visitora nadšenýho z místní přírodní magie. Ta byla rozjetá na plno. Je to kouzelnej les.

Rocher aux Sabots - všebouldristický slet.

Kultůra ve Fontainbleau - místní zámek, všechno je na něm slavný, mně se nejvíc líbí ale ta ozdoba na tom patníku.

Do Fontu jsme přijeli v sobotu a ve středu se poprvé vydáváme ranním vlakem v půl osmý do Paříže. Nezáživná cesta předměstíma uplyne za 45min a my stojíme na dlažbě města pojmenovanýho po kmeni keltskejch Parisiů, kteří kdysi obývali ostrov na Seině, kde teď stojí Notre Dam a asi 15.000 turistů z celýho světa.

První dětský krůčky turisty v Paříže vedou kam jinam než do metra. Jedeme na Vítěznej oblouk.

Here we go! Vidět Petřínskou rozhlednu v Paříži a zemřít.

Tip na mňamku: crepes s nutellou a (to z toho teprve dělá ten výjimečný zážitek) poctivý panáček vynikající koňaku Grand Marnier.

První den jsme v Paříži obešli centrum (Notre Dam, Latinská čtvrť, Šámzelizé, Tour d'Eiffel..) a zdecimovaní náročným sightseeingem jsme skončili v Latinský čtvrti na vynikající večeři. Návrat do Fontu se odehrával v 11 v noci, s intermezzem v podobě zmatenýho pobíhání na Gare du Lyon a hledání toho správnýho vlaku na správný koleji ve správným patře. Nakonec jsme to našli a i ve Fontu nás nečekalo nepříjemný překvapení v podobě odtaženýho nebo vykradenýho Žlutýho, takže nám nic nebrátilo načerpat přes noc sílu v kempu a ráno vyrazit na druhej pařížskej den. Jo, to parkoviště u Carrefouru, kde jsme nechali auto celej den stát už bylo zabezpečený řetězama takhle v noci, ale žádný problém pro tix.

Druhý den jsme už líp zaparkovali Žlutýho v ulicích Fontu a v klídku vyrazili na vlak. Otevřel jsem si na cestu pivo. Dáša za to na mě dělala obličeje. První byla naplánovaná návětěva Pompiduova centra, která se (min. pro mě) ukázala být velkým zklamáním. Jednak za to mohla feministická mega expozice (prostě militantní feminismus mi nesedí ani v umění) a zároveň stálá expozice nepřesvědčila. Třeba s Museo Reina Sofia v Madridu se žážitek z expozice moderního umění srovnat nedal. Avizovaný Picasso byl asi na 4 obrazech a třeba takovej Dalí jen jeden.

Jedna z mála povedenejch (podle mýho gusta) instalací: Hitler - a už si nepamatuju od koho, ale je to konec 30.let min. století. Takhle by asi vypadal, kdy se jeho myšlení projevilo morfologicky.

La Defénse nás opravdu dostala. Pohled od tohoto oblouku dosáhne podél štrýtu rovnýho jako pravítko až k Vítěznýmu oblouku a skrz něj dál až k Place de la Concorde a za ním ještě oblouk Napoleonův a celý ten pohled končí (to už ale musíte vidět fakt dobře, minimálně jako Bystrozraký) u skleněný pyramidy v Louvru. Krutý. Violet Le Duc (architekt) naprojektoval "novou" Paříž na sklonku 19. stol. víc než geniálně.

Náš druhej a poslední den v Paříži končil na Montmartru, palačinkou pod katedrálou Sacre Coeur a romantickou procházkou ulicema, kde měl např. svůj první ateliér Picasso a kde nám Paříž připadla vůbec nejatmosféričtější. Škoda že už nám jel vlak a nebyl čas se tam opít - oba jsme na to měli velkou chuť.

Po návratu z Paříže do Fontu jsme se opět šťastně shledali s Ducatem a nocleh jsme našli opět ve hvozdě na veřejným parkovišti. Co nás dost překvapilo, že do rána někdo ukradl plastovou krabici s jídlem, který jsme nechali pod autem, aby bylo aspoň trochu v chladu, když jsme neměli šťávu a nemohli nahodit ledničku. Naštestí jsme s sebou měli bajky, takže jsem se vydal na takovou malou Tour po okolí ve snaze najít nějakej marché a koupit aspoň něco k snídani. Po hodině a půl šlapání proti větru (tam i zpátky, tradičně) jsem byl zpět s bagetou, žambónem a dalšíma dobrotama a mohli jsme vyrazit na únavnej přesun přes Poitiers a Bordeaux na JZ Francie vstříc dalšímu velkýmu dobrodružství,. A já hlavně svýmu velkýmu snu - surfování.

Cesta z kempu Les Oyats v Seignosse směrem k duně. A velkýmu očekávání. Co se za ní asi skrejvá? Co se za ní čeká na mě? Surfing jako z Bodu zlomu? Selžu? Nebo mi snad pomůže windsurfingová zkušenost? Budu jezdit jako Bodhie? Nebo mě spláchne vlna do studenýho a temnýho vodního hrobu? A co žraloci?

Odpověď na skoro všechny otázky.

První odpoledne to čekujem na pláži, obdivujeme schopnosti surfařů, blbnem ve vlnách a chilloutujem po náročným přesunu (700km z Paříže). Slunko praží a vzduch může mít 35C, voda tak 22C. Atlantik je úplně jinej, než ten co znám z Holandu nebo Anglie. Tady je modrozelenej, křišťálově čistej a ano, voňavej.

Druhej den už uzrál čas na půjčení prvního prkna a první kroky ve vodě.12 éček a už mám board ve svý moci na půl dne. Prkno se mi nejdřív zdá moc velký, je těžký jak kráva a bojuju v podstatě i s tím, jak ho vůbec dostat do vody. Tam zjišťuju, že jsem si fakt půjčil dost šunka long board - když s ním strávím půldne ve vodě a neustále ho budu obracet, tahat a zvedat, tak si už zbytek zájezdu nebudu moct šáhnout za ruce. Promptně ho tedy měním za menší (7.9 stopy) a brzo vím, že to je to pravý kafe. Všechny ostatní prkna, co jsem si půjčil ať tady nebo v Hendai nebo San Sebastianu, už od týhle chvíle oscilovaly dýlkou mezi 7.6 a 7.10.

První den ježdění - to je tzv. PĚNA a učení se jak vstávat, jak moc nepít slanou vodu(stačí zavřít pusu, ale udejchat kraulový pádlování, to prostě chce víc otvorů než jenom ty mrňavý nosní dírky), jak nepřekážet zkušenějším surfařům, jak vnímat stabilitu prkna a jak si nespálit obličej na uhel. Na fotce Dáda a její první chvilky na vlnách.

První den surfuju sám, prkno si jenom na chvíli vyměníme s Dášou. Druhej den jezdíme každej na svým. Už to začíná připomínat víc ježdění, než boj z prvního dne. Nejtěžší je probít se příbojem do míst, kde se vlny tvořej. Neustále vás splachuje jedna vlna za druhou a každej těžce dobytej metr stojí hodně námahy. Když se nepodaří vlnou podplout tzv. duck-dive nebo přeplout na prkně ještě než se zlomí nebo ji zkusit přeskočit s prknem v ruce, končíte o 15 metrů blíž k pláži, odkud jste před 15 minutama vyráželi. A tak pořád dokola. Na pláži Casernes bylo docela výhodou, že se nemuselo tolik kraulovat na prkně, protože mělký dno dovolilo dostat se poměrně hluboko do vody "pěšky".

Surfing - celková devastace organismu. Po druhým dni ježdění jsem večer skoro nemohl dojít 900m od pláže k autu - už si ani nepamatuju, kdy jindy jsem byl takhle grogy.

Po pár dnech u Atlantiku se zkazilo počasí a najednou vlny nebyly. Moc jsme neváhali a vyrazili dál na jih do španělskýho Baskicka. Snášel jsem ten přesun špatně, protože na pláži Casernes jsem si připadal jako v ráji - co jinýho to bylo, když jsem si tam plnil životní sen? Takže jsem svojí depkou otrávil pěkně atmosféru. Naštěstí mě to do druhýho dne přešlo (jinak by mě Dagmar nejspíš vyměnila).

Pláž v Hondarribia (první městečko na španělské části atl. pobřeží). Bohužel bez půjčovny cajků, takže pro nás jen sight-seeing. Zrovna se tu natáčel nějakej surfing dokument.

Pláž La Concha (španělsky "playa", baskicky - euskera "hondartza") v San Sebastianu. Příměstský surfování s největšíma vlnama celýho zájezdu. Velkej boj s živlem podpořil i docela neohrabanej softboard z půjčovny, s kterým jsem každou druhou vlnu končil ve zběsilejch kotrmelcích, když jsem na take-offu nezkušeně přenes moc váhy na špičku prkna a zabořil ji tak do vlny a parádní držka byla na světě. Párkrát jsem se i trochu topil, ale nebyl jsem sám. Ty největší vlny měly přes 3 metry a slušně valchovaly i místní locals.

V malebným městečku Hondarribia a klasickou baskickou architekturou vyvedenou v národních barvách (bílá, zelená, červená), vynikajícím café con leche v kavárnách, exkluzivním sladkým pečivem v pekárnách a gurmánskejma solenejma sardinkama v místních lahůdkách.

Další štací našeho výletu se stala katalánská lezecká perla v horách Prades - Siurana.

Na horizontu kopec s vesničkou Siurana, obklopenej skálama ze 3 stran. Foto je z "podařenýho" výšlapu na kole, kterej se brzo po startu z kempu změnil kvůli nesouladu mapy a skutečnosti (cesta vs. žádná cesta a jungle) v něco jako pěší survival s koly na ramenou. Tohle utrpení sice po 3,5hodiných skončilo, ale den blbec ještě ne - viz foto.

Siurana nás uchvátila přírodou a krajinou a celkovou atmosférou spíš hor než typický sportovní vápencový oblasti. Samozřejmě, že lezení je sportovní v převážný většině, cest i když jsou sektory, kde se stále leze pouze po vlastním (klasický spáry a kouty). Moc se nám taky líbil kemp vedenej místním lezce Toni Arbonesem, kterýmu lezeckej svět vděčí za rozvoj Siurany jako oblasti na současnou úroveň. Samotný lezení je dost tvrdý a rozhodně to pro nás nebyla tak komfortní oblast jako Finale nebo Arco. V 6a se zde člověk nenudí, v 6b jsem už řádně funěl a 6céčka byly zralý jedině na nacvičování. OSnul jsem 6b+, a to byla spíš výjimka. Jednoduše- v Siuraně si zalezou nejlíp hlavně ti, co dávají 7a na OS. Lehčí sektory jsou, ale není jich moc a pěknejch cest v 6. stupni je vždycky jen pár vedle sebe.

Na siuranský lišty a kolmý silový rajby docela výjimečná cesta Superfissura (5c) - ladící mírně převislej kout se širokou sokolíkovou spárou.

Po pár lezeckejch dnech v Siuraně a střízlivým zhodnocení aktuální formy i lezecký motivace, jsme zase zvedli kotvy a vyrazili na jednodenní blitzkrieg sighseeing do Barcelony. Zakempili jsme s autem v přímořským letovisku Coma Ruga přímo na jeho hlavní kolonádě u pláže a ráno vyrazili vlakem do Barcy. Tu jsme dost zběsilým tempem prošli tam a zpátky (zejména v Barri Gótico jsme se motali jak vítr v bedně) a zvládli jsme dokonce místní skvělou zoo.

S čerstvým ovocným džusem z barcelonské tržnice La Boquería na Plaza Real s lucernama od Gaudího.

Den v Barce trval od půl sedmý ráno do půlnoci a po příjezdu nočním vlakem zpět k autu do Coma Rugy jsme oba byli jak v komatu. Maraton v nohách se projevil i jinak, než svalovejma bolestma, takže vlka z Barcelony jsem musel ještě v noci utopit v chladivých vodách Středozemního moře.

Ráno v Coma Ruga zase využila bezprostřední blízkost pláže Dáda a opláchla ze sebe pot a prach katalánský perly. Pak padlo asi nejzásadnější rozhodnutí zájezdu: změna plánu - vzdáme se původně naplánovanýho pokračování cesty podél pobřeží Středozemního moře do francouzský Provence a lezení v jejích vápencovejch oblastech. Ve prospěch čeho? Samozřejmě surfingu. Vrátit se zase přes celý Španělsko k Atlantiku se jevilo na první pohled dost nelogicky ale táhlo nás srdíčko a přece jen nelezeme nijak často, ale pořád víc, než surfujeme, takže zahodit příležitost a neužít si ještě novýho sportu? S tím bychom se vnitřně nesmířili (já určitě a doufám, že ani Dášenka našeho zásadního rozhodnutí pozdějc moc nelitovala).

Po přejezdu Španělska, kterej nám zabral celej den a pěkně znudil (vzhledem k tomu, že jsme ho jeli během týdne podruhý akorát opačným směrem), jsme zakotvili v kempu ve francouzském Henday - posledním městě na atlantickém jihu Francie. Místní pláž a její pravidelný frekventovaný vlnobití nás okouzlila už před 14 dny, stejně tak, jako blízkost španělského městečka Hondarribia, kam se jezdí dobře na kafe.

Labužnická večeře plná místních baskických specialit (nasolený sardinky, jamón serrano, ze Španělska ještě zbytek sýru Mezcla) v Henday.

Dojíždím pěknou vlnu v Hendai. To už to s vlnama šlo ale od desíti k pěti.

Opadnutí vln nás z Henday po dvou dnech vyslalo na další cestu. Moc jsme ale nevymýšleli a k mý radosti a Dášiný jistý nelibosti jsme se vrátili na původní místo činu - pláž Casernes u Hossegoru.

Surfu jsme měli nakonec už plný brejle.

Po všem tom ježdění na vlnách, koupání, beach zewlingu a RV parties se náš čas nachýlil a z měsíce už zbylo jen posledních 5 dní. Skoro 2 dny jsme strávili přesunem přes Francii - snažili jsme se vyhýbat jejich kurevsky drahejm dálnicím, takže cesta se kroutila venkovem přes města (např. Bordeaux) a další městečka a vesnice, což trochu zdržovalo. Na 2. stranu nebyl žádnej provoz a mohli jsme se kochat bukolicko-dotační krásou francouzskýho zemědělskýho venkova (polní hospodářství redukováno na chov skotu).

Francouzský on the road

Náhoda tomu chtěla, že celá cesta končila tam kde měla předtím začít. V údolí říčky Ziller v rakouskejch Alpách. Strávili jsme tam poslední tři dny. Lezli jsme, jedli jsme knödl, pili jsme Erdinger a kochali jsme se panorámatama. Snad někdy příště si tam užijem i to, na co teď nebyl čas: špičkový bikový traily, ferraty, multipičky a klasický VHT. Už se těším.

Ewige Jadgrund - tady žije Milka.

Zilloš se s náma rozloučil tak trochu symbolicky deštěm, ale náladu na žádný jiný počasí jsme ani neměli - vždyť nám právě skončily prázdniny! Příští rok se to musí zopakovat!