Bouldrový závody v LBC a další víkend na Severu

Prosinec je měsíc, kdy je Mejcup a Ježíšek, dvě věci, na který se může malý dítě jako já těšit celej rok. A když už je po Mejcupu, tak zbejvá jenom Ježíšek. A sice to jsou jenom necelý tři týdny do Štědrýho večera, ale vlečou se jako holky s báglem do kopce. Za to může práce. Práceprácepráce. A před Vánocema vyslovený psycho. A proč, ptám se. Druhej rok po sobě to samý – člověk to všechno šteluje, aby nenastal pověstný předvánoční stres a nestíhačka, a už už se skoro uchlácholí, že tentokrát to vyjde, všechno je naplánovaný, zajištěný a tím pádem by se to už nemělo zvrtnout. A stejně se to vždycky zvrtne. Nevím, kterej klient si letos co vymyslel a kdy přesně se to stalo, ale bylo to po Mejcupu a dost dlouho před Ježíškem na to, aby mi to votrávilo „vánoční náladu“.

S psychem v práci jsem se uchýlil (ne poprvý) k eskapismu. To je východisko. A přesto, že jsem od Mejcupu nebyl na boulderu, utekl jsem na víkend na Sever za Lenkou a Járou. Na kolaudační závody na nový bouldrovce, kterou začala Léňa tak ňák spravovat. Shodou okolností jsem se v sobotu ráno vydával na cestu do Liberce z Prahy, kterou (zejména její obyvatele) zaskočila sněho-mrazová kalamita, takže z Palmovky na Černej most jsem se ondil mezi klouzajícíma se medvědama a bavorákama na letních gumách něco přes hodinu. Tomu říkám start. Po cestě mě ještě rozveselila následující momentka: řídím, hlídám si levý kraj levýho pruhu na dálnici, protože to není pořádně protažený, a najednou jen tak periferně vidím ze škarpy vedle krajnice čouhat čumák fábie, za jejím volantem vyděšeně udivenou tvář řidiče, kterýmu pořád ještě nedošlo, co se asi stalo. Smyk, hodiny, škarpa, raz dva. Silničaři byli zase překvapeni velice, že snih zasypal jim silnice.

Když přijedeme s Křémou, kterýho jsem nabral v Semilech, do LBC, tak po obligátním bloudění po městě (btw: Křéma je povoláním logistik...) zjišťujeme, že na bouldrovce jsou v plným proudu závody dětskejch kategorií. Soudvuzi, kontvolní otázka: co udělá lezec, když přijede někam lízt a ono je to z objektivních důvodů neproveditelný? Když třeba ve Skaláku sprchne. Nebo je bouldrovka plná prcků. No přece jde na PIVO.

Dali jsme teda s Křémou pár Svijan a klobásky s br. salátem, a když jsme následně zjistili, že budem-li pokračovat v sedění v knajpě tak už večer stěží něco vylezem - nadhodil jsem lajnu. Vytáhli jsme teda lezecký sourozence ze Železný Brodu Gábinu a Honzu na plácek za squash halou, kde je i bouldrovka, a na vymrzlým jiskřivým sněhu jsme to natáhli, zachodili si, vymysleli si koulovací soutěž v přechodu lajny a pomalu už mysleli na závody.

Závodilo se dohromady asi v 15lidech, na 18 problémech po dobu cca 2 h. Během závodů vypadnul proud. A vítěz dal všechny bouldry. Já se zmoh na sedm a skoro celou dobu jsme si tak notoval v souladu s Křémou, kterýmu asi praskla 20 min před koncem nějaká céva v hlavě a dal v rychlým sledu další dva bouldry – hustý, já už si prakticky nemoh sáhnout na ruce.

Lenka jako organizátorka a poctivá nekompromisní zapisovatelka vylezených boulderů.

Křéma bojoval v tomhle stropovým silovým boulderu jako bejk. Výsledek to ale nepřineslo. Jak tady člověku jednou ujely nohy, tak bylo vymalováno.

Gábina ze Železného Brodu drtí brutus dvouprdu. Je mladá, je sympatická, je dobrá. A je s ní sranda, kluci ze SBS by určitě mohli vyprávět. My jsme se seznámili až tady, ale v hlavě jsem si ji pamatoval už z léta - to když vyhrála slackline contest na Fesťáku v Teplicích.

Ze svých sedmi přelezených bouldrů jsem se nejlépe pobavil tímto technickým koutovým problémem od staveče Jardy. Járo - seš nejlepší!

Míra se závodů neúčastnil jako lezec, za to ale fotil jako o život tyhle fotky, co si právě prohlížíte, a taky postavil pár těch nejtěžších bouldrů (né že bych si zrovna tyhle vyzkoušel)..

A ještě první trojka (zprava doleva):

Po závodech jsme ještě dali dvě piva na Harcově na kolejích v pajzlíku U Hrocha (a řeknu Vám, že vánoční speciál od Svijan nazvaný Baron a pyšnící se patnácti stupni, dokáže divy, jako žádný jiný pivo) a nakonec se Léňa ujmula role řidičky a průměrnou sedmdesátkou nás vysloveně vyhlídkově dovezla tou nejdelší možnou trasou k sobě domů. Tam mě uložila do jedný postele s Járinem, se kterým jsme ještě hodinu kecali, takže spát se šlo vlastně až někdy kolem půldruhý.

Ráno jsem trochu bolel. Trochu víc, no. Ale to se stává, zejména když se člověk věnuje boulderingu už jenom na závodech a jinak vůbec netrénuje. To to pak bolí i víc dní. Každopádně po rychlý snídani, kterou připravila paní domácí Léňa, jsme se přemluvili a s teplým větrem teplý fronty v zádech jsme se vydali zaběžkovat na Bedřichov.

Tam jsme nejdřív oba s Járou zjistili, že jsme dneska promazali, a po jednom patnáctikilometrovým kolečku na Nový louce, jsme všichni unisono dospěli k závěru, že dobrého pomálu. Lyže putovaly do kufru, my na sedačky a pak už byl jen oběd a moje bye bye Severu a nudná, opuštěná a únavná cesta z5 do Bruna.