Pojďte (se) toolit...

Neděle ráno, pokoj pro hosty u Matějců v Bořkově u Semil. Janek se právě probouzí. S velkou námahou rozlepuje nejdřív jedno oko a pak druhý. Za oknem sněží a všechno je bílý. Janek zjišťuje, že ho ze včerejšího bouldrování na SBS openingu bolí ruce. A ramena. A prsty. A záda. Janka bolí celej člověk. I přesto se nezhroutí zpět do postele, ale jde si dát sprchu a snídani made in paní Matějcová. Mňam - buchta se švestkama a rebarborou. Kafe. Myšlenky se stáčej na dnešní den, aneb co bude, než se zase bude kodrcat do Brna. Míra včera říkal, že bychom zajeli na Krkavku na drytooling?? Hm, proč né..
Janek jde do patra mrknout na Míru, jestli ještě spí nebo někde hází už venku sníh. Spí a spokojeně oddechuje s otevřenou pusu a s rukama pod bradou jako by drtil nějakou neviditelnou lištu. Leze i ve spánku...

Janek se raduje z ladovského listopadu na přístupové cestě na Krkavčí skálu.

Neděle, těsně před polednem. Janek a Míra stojej pod značně převislou skálou o patro výš, než je něco málo přes rok otevřená Krkavka. Potkali Šampóna a manžele Mázlovi. Šampón právě drtí cestu za M8+ (nebo tak ňák). To "M" znamená, že leze v mačkách (mačkolezečkách od Triopu) a s cepíny v rukou a klasa je prej o něco lehčí než to samý číslo v UIAA. Prostě drytooling. Aneb nástroje do ledu a sněhu "na sucho". Šampón leze suše a zastavuje se až u posledního boltu před slaňákem, kde je těžkej bouldrovej krok. Janek čumí (as usual). Cestu si zkusí na topvoup Míra a Janek po něm.

Jíťa Mázlová v topu, Šampón v RP pokusu o zmiňovaný M8+.

Ze skal visí záclony rampouchů, co stačily natýct jenom za dva dny mrazu. Lesem chumelí a v prudkým svahu kaňonu Jizery (Riegrovka) leží minimálně 30 čísel prašanu. Je to romantyčka.

V tuhle chvíli je mi to ale jedno. V tuhle chvíli mám pravou nohu hozenou přes hranolovitej převis (přes koně), levej cepín zaklesnutej v sokolíkový dírce a pravým marně šmátrám kam až dosáhnu, protože tam je prej madlo. Levou nohou hrabu mačkou o skálu a ta skřípe. Uff, madlo dosaženo, zdvihám se zase na obě dvě. Následuje kus v relativně kolmým, pak mírně převislým, pak neberoucí koutek, kde zbraně pokládám jenom hrotama na tření na malý skalní plošinky a čekám, kdy zbraně vyjedou a vymlátěj mi úsměv nebo kdy se skála vydrolí a zbraně mi vymlátěj úsměv. Opravdu nemůžu říct, že by v tomhle stylu lezení byla nouze o napětí. Všechno je nový. Jak asi drží hrot cepínu v centimetrový dírce na bočáka? Když se cepín pořádně vykroutí a hrot se v dírce protisměrně zaklesne, tak prej jak řidítka. Fakt? Mám tomu věřit? Strašně se šťavím, jak neustále váhám jestli zbraně drží nebo přední hrot maček stojí. Nezvyk. Ještě, že lezu s horníkem (jak říkaj Mázlovi).
Jsem v převislým koutku a dělám mega zdvih na nohou a nátah pravačkou s hrotem na tření tak vysoko, že pravej cepín mám zavěšenej nakonec ve výši hrudníku, a levačkou hledám zase "madlo". Jako madlo mi tam nahoře, kam hrot cepínu dosáhne, nic nepřipadá, ale nakonec zbraň za něco zaklesnu. Čapnu ji i druhou rukou, druhej cepín jen tak mezi prsty, jako jsem to odkoukal od Majzlíka, zaberu čistě ve smyslu Kolouchovy RP mantry "stisknout, zmáčknout, zatáhnout" nastoupám a konečně vidím, v čem mám založenej ten jedinej cepín, na kterým právě visím celou svojí vahou. Na ničem! Jen tak tam je položenej na tření. Tohle všechno už se ale odehrává v několika mikrosekundách. Vidím, že zbraň není zaháknutá v žádným madle. V tý samý chvíli jsem se už ale zdvihnul natolik, že cepín přestávám zatěžovat jenom směrem dolů, ale teď taky směrem kolmo od skály. To nemůže skončit dobř....áááááááá. A už se motám jak na obrtlíku do horního jistícího lana, adrenalin mi stříká z uší a mám co dělat, abych udržel cepíny v ruce a nepustil je na jističe Míru. Když se konečně zase rozmotám, spouští mě Míra prostorem zpátky na zem. Přistávám 4m od stěny - i tahle nejmíň převislá cesta v sektoru je převislá. Vracím Šampónovi zapůjčený boty s mačkama a jdu nacvakat pár fotek. Pro dnešek a pro začátek to stačilo.

Jeden z nejlepších českejch pískařů a na skalách i drytoolistů Luboš Mázl nastupuje.

Drytool je hustej. Drsnej. Perfektní trénink, síla je fakt potřeba. Umožní člověku dostat se i uprostřed ladovský zimy na skály. To se mi na něm líbí asi nejvíc. Domlouvám s Mírou, že až zase příště přijedu na Sever, půjdeme společně na jeho drytool cestu Vlaštovka. Když to píšu, lehce mě zamrazí v zádech - chutí a respektem. To přesně vystihuje moje první dojmy z týhle lezecký disciplíny.

I mistr Majzlik někdy vezme za vděk okem nejtu - pro cepín ideální "chyt".