Do roka a do dne

Rok se s rokem sešel a můj pracovní šíp mě ne vždy povolenou rychlostí veze po českých D zase na sever. Naposledy jsem tam byl na svatbě Léni a Járy, to znamená asi před půl rokem. Tomu řikám frekvence, že by se jeden pos...Silnice je místama namrzlá, místama postávaj po krajnicích celníci, kterejm schengen vzal práci a tak chudáci musí sedět v nakopnutým tranďáku a měřit. Nic moc. Na druhou stranu Krkonoše už jsou poprášený a tu a tam nasvícený jak vánoční stromeček paprskama slunce, který prorazí těžký sněhový mraky. Z tý roviny vod Mladý Boleslavi to vypadá jak panoráma někde v Buttermilks nebo Bishopu. Teda - hory sou stejný, bouldry nikde, ale fantazie je dobrá věc, ne?!

Po cestě z Prahy do Semil. Foceno od Boleslavi - ze zatáčky u letadla;-)

V plánu je sobota a neděle v Semilech, resp. na Krkavce. Dojíždím někdy před polednem rovnou ke Krkavce, to je místečko. Na jednu stranu přes silnici v sedle na kopci nad hluboce zaříznutým kaňonem Jizery (tzv. Riegrovka) se dostanete ke Krkavce, oblasti vytvořené původně pro tréninkový účely místníma lezcama v čele s p. Předsedou, ale postupně proměněné působením zabijáka Majzlíka na český Dryland. Na druhý straně silnice pak leží lom, kde v zimě natejkaj epesní ledy. Nevim přesně, co znamená epesní, ale ledy to sou bombový v přírodním amfiteátru, však jsem z nich fotky sem už dával.

Pod krkavčí střechou. Ve slušivejch kulíšcích se skrejvá Míra a jeho čarodějův učeň Pavel.

Beru do ruky cepíny a obouvám si závodní triop mačko-lezečky. Po roce. Panuje vlhká zima s teplotama těsně nad nulou a v temným stínu Krkavky mi neni teplo. Ale za chvíli bude panáčku. Vzpomínám na pocity z loňský první zkušenosti s drytoolingem. Námaha. Nervy. Nezvyk. Aspoň, že to je na topvoupek, z tahání v tomhle sportu bych se vosypal jenom bych to v souvislosti se svojí osobou někde zaslech.

Pod skálou nejsme sami s Mírou. Doplňuje nás Pavel, Křéma a taky tady dneska působí 3 Brňáků (sou všude!). Zoban dovez mladou naději Lukáše Pálku a jeho borku. Koukám na toho Pálku, jak sklepává v šuce a vypadá naprosto vyrovnaně v 45 stupňovým převisu. Nee, já šuku zkoušet nebudu. Základem týhle techniky je totiž vis na jedný ruce. Používá se to myslím, když nejsou žádný kloudný nohy (absence stupů). Vypadá to asi takhle:

Míra a šuka.

Zkouším na druhým teda Krvavý šrámy M8+, kde jsem se hemzal už před rokem. Ke svojí radosti na pohodu přelízám nástupovej bouldr, kterej má taky dost společnýho se šukáním, ale to musíte zažít na vlastní kůži. Oproti loňskýmu pokusu cejtím větší jistotu v nohou, ani se nebojím zarudlovat oběma rukama za jeden cep. Dokonce mi došlo o trochu pozdějc než loni a dolejzám tak dál. S odsedem se nakonec dostávám až k poslední expresce pod hranou převisu a slaňákem. Tož to mi stačí, díky mnohokrát. Loni jsem málem při spouštění upustil vysílením obě zbraně na zem, letos jsem naštěstí víc v klidu.

Další cestu zkouším už těsně před soumrakem (tzn. v 15:30). Jsem zmrzlej jak nanuk, protože poslední 2 hodiny jenom postávám pod skálou, pokouším se marně o kvalitní světlou fotku a jistím formyplnýho Míru v jeho krokování Krkavčí matky (M10+). Ten tady mimochodem přelez už M11-, ale ta matka je fakt Krkavčí a nedává mu řešení bouldrovejch problémů ve střední části bez boje. Já v Soukromejch pastích (M8+) nejdřív nemůžu chytit žádný tempo, ruce mě vyloženě bolej, jak sou ztuhlý, pak se přehoupnu přes koně na nástupu společným se Šrámama, udělám pár kroků, zahřeju se a...A to všechno jenom proto, abych mi v dalším kroku brutálně natekla pravačka, jak se z ní zdvihám a šátrám levačkou vysoko, kde to bere. Bere? Tak kde to kurva bere. Pavel mi radí: ještě tak o 15 čísel vejš. A jak? A jak? Řikám si pro sebe. Natahuju se jak Saxána a prd. Letím ven a od stěny a pro dnešek ende.

Míra v cestě pro sebe u druhýho jištění.

Večer Míra musí na sraz se spolužákama ze střední do Vysokýho, takže já po tradičně výborný večeři od paní Matějcový a peripetiích s rozbitým alarmem, ergo immobilním kárem, končím v SBS. Hodinku a půl s Pavlem bouldrujem, což se pro mě rovná konečnýmu odrovnání rukou (převislost místních profilů je myslím pověstná). Pak přichází Křéma s kufříkem na poker a osud večera je zpečetěnej. Já jako blbec nejdřív připravím většinu hráčů o všechny chips, abych pak zbytek večera koukal, jak Pavel válí v all-inech a Křéma to tiše s klidem sbírá a nakonec vyhrává.

Poker je pěkná hra. Ale než začnete hrát svlíkací, napočítejte si zkusmo do deseti jo?! Nemusí to být pěknej zážitek.

Druhej den jsme na Krkavce "už" po 11h a mrzne, rostou rampouchy, krajina je poprášená sněhem, dalo by se říct romantika. Ale stepujte v tomhle pod stěnou do čtyřech a pojem romantika pro vás získá i nějaký nový významy.

Romantika.

Dneska na Krkavce taky není zrovna prázdno, dvě party z Liberce nebo Jablonce a zase my s Mírou a Pavlem a tentokrát i Štěpindou. Zkouším dve M9 - Cestu pro sebe a Hematurii. Obě dolejzám do půlky, odkud se nechávám spouštět jako pytel brambor, podobně nemohoucí. Cesta pro sebe ale má něco do sebe. A když tak koukám na Pavla, jak si ji celou zkrokuje, ani nechci a už si nastavuju cíl pro příště. Jo, tímhle musím příště prostě prolízt až na horu. A vzhledem k už výše zmíněný frekvenci mýho drytoolingu mám dostatek času naučit se na madle na bouldrovce šuku, protože v týhle cestě se na konci taky hodí.

Parta z Lbc s sebou dovezla i roztomilýho voříška Radka. Už chci Athoska!

Během dne se taky objeví Léňa s Járou, to je radosti je zase vidět. Ještě jste se nerozvedli? Né?! tak to je joke samozřejmě, proč taky, že jo. Jára cepy zkusí, na Léně je znát respekt a ještě asi ty první škrábance mačkou po skále odloží. Na druhou stranu mi aspoň ukáže Krkavku letní - jejich loňskou oblast č. 1 ;-))

Dneska je úterý, ruce už mě nebolí tolik jako včera, za to srdce tak trochu zabolí, že takový perfektní zimní vyžití, na který nepotřebujete mráz a sníh a nevadí vám na skále déšť, je z metropole Moravy táák daleko.

Jevišovickej podzim

Po jak dlouhý době se venku zase ukázalo slunko? Svítit začalo už v pátek, ale každopádně měsíc předtím to byl hnus, velebnosti. Ideální. Přece jen sváteční lezení u Rudickýho propadání 28.října nebylo letos "to" poslední. Na nedělní lezení jsme se domluvili se Štěpánem pro jistotu už v pátek a po drobnejch peripetiích s ulitým startem z Brna nebo vyhlídkovým blouděním po kopcovatý a místama kýčovitě malebný krajině mezi Moravským Krumlovem a Znojmem jsme dojeli Štěpánovou oktávkou do prudce zařízlýho údolí pod jevišovickým zámkem.

Všudypřítomná vlhkost na dně údolí (říčka a hustá zeleň dělá svoje) rozhodla za nás - lízt jdeme na kopec na Žaludovu skálu, hlavní sektor - Skály u řeky - necháme na příště. Navíc mi to takhle poradil Vlk na lezci a to je znalec nejen Krasu.

Malé skály.

Z pěšinky podél Jevišovky jsme se přes můstek dostali ke stoupání na hřebínek plnejch borovic a s rozhledy na místní zámek jsme po krátkým výšlapu stáli u sektoru trefně pojmenovaným Malé skály. Dvě skály ze šutru polního, nám Kolíňákům tak dobře známýho z Páši nebo Velasu, kratší cesty do deseti metrů a zajímavě vrstvená skála. To byly první dojmy.

Slanění cestou Břicho, spára v plotně ohraničuje vedlejší cestu Krváček.

Rozlezli jsme se na Starý cestě za 5 UIAA. Chvilku ale trvalo navyknout si na otočený chyty beroucí jen ze spodu nebo na bekhend, ale Štěpánek se s tím nepáral a po víc jak roce si zase vytáhl cestu na skále. Lezli jsme podle topa ze stránek Alpinic Znojmo. Pak jsme upřeli pozornost na dvě sedmičky v údolní plotně prvního věžomasivu, která začínala mírně převislým břichem. Krváček (7) pustil na OS a stejně jako druhá sedma se odehrával v pár krocích na nástupu a kolem prvního nejtu. Byla tam i spára, trochu ladění nohama a zbytek se dolezlo už pohodově plotnou a přes převis na vršek.

Štěpánek v bouldříku Břicha.

Druhá sedmička Břicho (7+) vedla přes převislý břicho. Naše staré hodiny bijí 4 hodiny. Tak ňák. Ze začátku jsem nemohl vymyslet přelez prvního nejtu a to byl taky problém celý cesty. Nakonec jsem si znova připomněl, že je to co tady nacvičujeme je přece o technice, o nohách. Stáhnul jsem lano a, jak říkal semilák Burda, nežně jsme se na to nasral a vylez to.

Na věži hned vedle jsme ještě vylezli Danovu, takovou sympatickou údolku (no dobře, 10m max - tak údolčičku) nesympaticky provlhlou a prozelenalou a v docela podstatnejch chytejch zateklou. To už jsme se ale těšili na o 20 metrů dál stojící Žaludovu skálu. Cesty o poznání delší, stěna do půlky položená až kolmá, dál mírně převislá a na závěr pás převisů po celý její dýlce. Nějak nám mezitím vším romantickým podzimním lezením utek čas a stihli jsme už jen jednu sedmu - Půlměsíční. Pěknou cestu s už docela výživným bouldrem (opět technika, opět nohy, proč si to jenom vždycky neuvědomím při tom pokusu o OS) přes obří spoďákovej půlměsíc. Odtud ten název. Už když to dolízal Štěpánek na druhým, tak se rychle smrákalo.

Jevišovickej zámek.

Na rozloučení jsme poseděli na vršku skály, pokouřili a se svazáckým slibem, že na jaře sem musíme zajet na víkend s bivakem u říčky, buřtama na ohni a kulturním vyžití v místní hospodě, jsme vyrazili na klikatou cestu zpět. Dukovany nám svítily pěkně zblízka, no zase jsme trochu bloudili, ale je to takovej bludnej kraj plnej jaderný energie a skrytejch údolí, kde proud řeky syčí.

Svěťák v Brně

Po dlouhejch pěti letech se v Brně zase zastavil kolotoč Světovýho poháru v lezení na obtížnost a Soulcimb byl při tom;-) konkrétně Dášenka a já jsme vyrazili na Sportlife omrknout stánky, pozdravit kámoše vod lajn a držet palce Adámkovi a Mrázovi, aby z toho konečně bylo zlato doma.

Jmenuju se Ondra, Adam Ondra. Chcete mě? (aneb horkej kandidát na vítězství v celým Světovým poháru hned ve svý první sezóně).

Po dlouhejch pěti letech se v Brně zase zastavil kolotoč Světovýho poháru v lezení na obtížnost a Soulcimb byl při tom;-) konkrétně Dášenka a já jsme vyrazili na Sportlife omrknout stánky, pozdravit kámoše vod lajn (Kolouch, George, Kwjet, Ivča,..) a držet palce Adámkovi a Mrázovi, aby z toho konečně bylo zlato doma. Lístky na veletrh mi spadly do klína ve čtvrtek v noci v klubíku Fantomas na Moraváku, kam jsme se s Hakym dopotáceli vod Havrana, abychom se sešli se Štěpánkem. Ten tam měl nějakýho kámoše, co hýřil firemníma volňáskama, takže slovo dalo slovo a měl jsem v peněžence dva lístky a moh jsem se zase dál věnovat plzni a hlubinnejm rozhovorům s Hakoušem. Na SP jsem se v Brně by podívat už v roce 2004, tehdy jsem v podstatě s lezením ještě stále začínal, a byl jsem hodně nadšenej. Pokud mě pamět neklame, Mráza tehdy skončil na bedně jako třetí. Pak se ještě v roce 2007 odehrál zase v rámci Sportlifu svěťák v boulderingu. Ten mě (a pár tisíc dalších diváků) nadchnul jak malýho kluka. Je bez diskuze zábavnější sledovat závody na bouldrech než obtížnost, vo tom žádná. Navíc tehdá Anička Štórová lezla jako bohyně a byť ji nakonec přelezla mužatka s blond culíkem ze země žabích stehýnek, u mě to tenkrát vyhrála. Navíc jsme si spolu i po závodech pokecali a Anna se ukázala nejen jako sympatická lezkyně, ale taky jako normální pohodová holka - uměla se bavit nejen o lezení.

Anna Rakouská.

V sobotu dopoledne jsem připravoval doma oběd a zkusmo jsem si pustil stream video z kvalifikace. Jako na potvoru jsem zrovna zachytil Adama Ondru, kterej vypadal, že to má na háku. Převislou půlku stěny přelez s prstem v nose a čekal ho technickej koutek, kterej někomu, kdo vyleze v plotně 9a, nemůže činit žádný výrazný potíže. Ještě ve chvíli, když si Adam po pádu dole na zemi odvazoval lano z úvazku a rty se mu pohybovaly v proudu nadávek, jsem nechápal. Jakto, že v tomhle místě spadnul? Pak jsem si někde přečet, že mu smekla noha. Pech, nepostoupil do finále a končí 11ej. A to si moh dobrým umístěním ve finále (před drtičem Patxim Usobiagou) už dnes zajistit celkový vítězství v SP. Na Sportlife jsme nakonec dorazili na 16h, ale plánovaný finále se přesunulo na 17h - no jsme v Česku a kdo by čekal, že organizačně budou věci zvládnutý na 100%, že. Měli jsme tak ale čas aspoň obrazit v davech návštěvníků stánky a zčekovat aktuální novinky v outdooru. Nakonec jsme si koupili super softshellky od firmy WOOX z Jeseníku, za litra jedna, kdo by to nevzal byl by blbej. Vypadaj dobře, sednou jak ulitý a funkci plněj. Sympatická firma, lidi u stánku taky sympatický a vochotný, takže jsem byl celej na měkko a nechal jim tam ještě pětikilo za nový lyžařský brejle.
Trochu jsem si myslel na koupi novejch lezeček, ale nebylo z čeho brát (stánek jen jedna firma a ještě bez obsluhy a zřejmě neprodejní).

Finále ženskejch přichystalo divákům docela nudnej zážitek a holkám asi slušný psycho, protože cesta vpodstatě všechny finalistky pustila k předposlední expresce. Tam si každá dala pěknej boulder po oblý struktuře, traverz s moc pěkným křížem a čekal je jump z takovejch přídrží, kde všechny popadaly. Nejlíp si to ale dala Korejka Kim Jain, která lezla fakt plynule a koukalo se na to dobře. Úplně stejně dobře si to dala i včelká Májáá Vidmar ze Slovinska, ale v kvalifikaci skončila hůř než Korejka, takže ostrouhala a byla druhá. Nicméně stavěči - byla to fakt docela nuda. Každopádně největší zklamání zažila asi Johanna Ernst - 16iletá hvězda, která minulej rok vyhrála celý SP a dnes skončila až pátá.

Korejská vítězka v závěrečným dynamu.

Chlapi už měli cestu postavenou daleko přísnějc a padalo se v třetině, v půlce i v poslední čtvrtině. Každopádně stavěči museli šedivět, když první finalista Schubert, takovej mladíček rakouská, kterej se do finále dostal jako poslední, nastoupil a soustředěným lezením se dostal pár kroků pod top. To už jsem si taky myslel, že se budeme jako diváci nudit, protože další lezci už to přelezou zřejmě až na vršek, nebo budou padat v posledním kroku - jumpu do topu. Jak jsme se mýlili. Padali už na začátku (Francouz Romain), v půlce (hvězdička Lama) nebo kousek před místem, kam dolezl Rakušák (Patxi Usobiaga). Důležitý bylo, že Mráza spadnul relativně dost vysoko a v konečným zúčtování to stačilo na třetí místo za mašinou Patxim a rakouskou hvězdou dne Jakobem Schubertem. Nevím, ale Mráza mi připadal né moc uvolněnej, lezl křečovitě a připadlo mi, že spadnul trochu zbytečně. Na druhou stranu jako návrat po zranění je třetí místo grandiozní úspěch a vlastně první bedna pro Mrázu v letošní sezóně. Ale já tomu hovno rozumím a necvaknul bych ani první expresku.

Tomáš Mrázek a jeho velkej návrat mezi elitu.

Zajímavej výkon předved Patxi, stepoval v posledních pár krocích kolem struktury tak dlouho, že mu málem došel časovej limit (8min), pak se konečně hnul a - spadnul. Asi sám od sebe čekal a čeká víc - soudím podle novýho filmu od Big Up nazvanýho Progression, kde právě Patxi ukazuje svůj trénink. A to je taková inkvizice, že i on tam z toho skoro brečí, jak je zničenej. A přiznává, že je sadomasochista a že to kua bolí, ale dělá to proto, aby vyhrál.

Tak Adámku, doufám, že ho příští tejden v Kranji, kde se o vítězovi Svěťáku rozhodne, dost nasereš, protože mu natrhneš tu jeho svalnatou prdýlku a titul bude patřit tobě.

The Trip - diář

Telegraficky: z měsíčního výletu po západní Evropě.
Obsazení: Janek, Dagmar, Žlutý
Timing: půlka srpna - půlka září 2009
Projeto: Německo, Francie, Španělsko, Rakousko
Kilometrů: 6000


Je pátek. Ne, není třináctýho. Na kalendáři stojí 21.8. 2009. Sedím za volantem Žlutýho, Dáša o něčem vesele žvatlá na sedadle spolujezdce a zapadající slunko nám svítí do očí. Odjíždíme z Brna směr Vídeň a dál Evropo, uvidíme čeho se naděješ.

Tento obraz by byl pěknej kýč, nebejt toho, že přibližně po minutě od minutí přeškrtnutý cedule "BRNO", z auta upadává kus home-made krytu z podvozku pod motorem. A dovnitř zeje díra, která navíc hrozí dalším zvětšením snad jen z proudícího vzduchu za jízdy. V hlavě chvilku pičuju jak o život a stihnu se říznout o materiál toho krytu, ale to už v podstatě volám automechanikovi a modlím se nevímkekomu, aby v pátek v šest večer ještě byl v Brně a "ordinoval".

Nakonec z toho bylo akorát devadesátiminutový zdržení definitivního odjezdu, plandající zbytek krytu byl nekomproisně přivrtanej ke kovovýmu podvozku a my jsme mohli zase vyrazit. Změnili jsme trasu a tentokrát jsme vyjeli z Brna po D1 směr Praha, Rozvadov, atd. Skutečnost, že na autě nemám jinou dálniční známku než tu z roku 2008 mě vůbec nevzrušovala do momentu, kdy jsem si to uvědomil. Ale i tu známku jsme nakonec (asi na třetí pumpě) sehnali a už nám nestálo v cestě nic, kromě nějakejch 1300 kiláků do Fontainbleau u Paříže - našeho prvního naplánovanýho cíle.

První fotky. Camping Mousardiers v lese Trois Pignons (Fontáč). Upozorňuju na nový křesílka z úletu - fakt bomba, kdo nemá, tak neví, co je to kempování!

První dny našeho tripu se odehrávaly ve znamení čekání na uzdravení Dášinýho kotníku, takže šlo hlavně o mazání konopnou mastičkou, vaření dobrot a relax v moc příjemným kempu - teda v podání Dády. Já jsem hlavně odpočíval. Z Brna jsem odjížděl hodně vyčerpanej - hlavně pracovně, takže nicnedělání v kempu jsem si užíval taky plnejma douškama. Mazal jsem kotník pacientky konopnou mastičkou, konzumoval plody její kuchyně, chodil po špagátu, četl Montany a Reflex, pil kozliky, kouřil žalostný. A taky jsem samozřejmě každej den vyrazil na kole do lesa objevovat místní veleslavný kamení.

Po hodince bloudění s kolem víc na rameni než pod zadkem po kopcovatým borovicovým lese jsem to našel: Sables du Cul du Chien. Pláž. Dokonce s přenosným plážovým volejbalem. Neskutečný. Chvíli si mnu oči, ale není to fata morgána. Pak se už zamyslím nad tím, jak se v tom vedru (35+) asi poleze. A co tření?

Anglán Tobey v legendárním kousku Le Toit du Cul du Chien 7A. Jirkas na lezci.cz popisuje: "Nejznámější testovací kousek v oblasti. Super cesta s kolmou pasáží dole střechou v úctzhodné výšce a boulder problémem za ne přílišdobrou dvoudirku pak ještě moralový výlez po oblanech." Podržet na fix né moc dobrou dírku ve stropě, nevyjet nohama z docela oklouzanejch stupů a sáhnout do další dírky na hraně, to všechno bylo nad moje (i kluků anglickejch) schopnosti. Ale zablbli jsme si.

Fontáč po dešti a osamělá stopa Schwinna Moab a jednoho visitora nadšenýho z místní přírodní magie. Ta byla rozjetá na plno. Je to kouzelnej les.

Rocher aux Sabots - všebouldristický slet.

Kultůra ve Fontainbleau - místní zámek, všechno je na něm slavný, mně se nejvíc líbí ale ta ozdoba na tom patníku.

Do Fontu jsme přijeli v sobotu a ve středu se poprvé vydáváme ranním vlakem v půl osmý do Paříže. Nezáživná cesta předměstíma uplyne za 45min a my stojíme na dlažbě města pojmenovanýho po kmeni keltskejch Parisiů, kteří kdysi obývali ostrov na Seině, kde teď stojí Notre Dam a asi 15.000 turistů z celýho světa.

První dětský krůčky turisty v Paříže vedou kam jinam než do metra. Jedeme na Vítěznej oblouk.

Here we go! Vidět Petřínskou rozhlednu v Paříži a zemřít.

Tip na mňamku: crepes s nutellou a (to z toho teprve dělá ten výjimečný zážitek) poctivý panáček vynikající koňaku Grand Marnier.

První den jsme v Paříži obešli centrum (Notre Dam, Latinská čtvrť, Šámzelizé, Tour d'Eiffel..) a zdecimovaní náročným sightseeingem jsme skončili v Latinský čtvrti na vynikající večeři. Návrat do Fontu se odehrával v 11 v noci, s intermezzem v podobě zmatenýho pobíhání na Gare du Lyon a hledání toho správnýho vlaku na správný koleji ve správným patře. Nakonec jsme to našli a i ve Fontu nás nečekalo nepříjemný překvapení v podobě odtaženýho nebo vykradenýho Žlutýho, takže nám nic nebrátilo načerpat přes noc sílu v kempu a ráno vyrazit na druhej pařížskej den. Jo, to parkoviště u Carrefouru, kde jsme nechali auto celej den stát už bylo zabezpečený řetězama takhle v noci, ale žádný problém pro tix.

Druhý den jsme už líp zaparkovali Žlutýho v ulicích Fontu a v klídku vyrazili na vlak. Otevřel jsem si na cestu pivo. Dáša za to na mě dělala obličeje. První byla naplánovaná návětěva Pompiduova centra, která se (min. pro mě) ukázala být velkým zklamáním. Jednak za to mohla feministická mega expozice (prostě militantní feminismus mi nesedí ani v umění) a zároveň stálá expozice nepřesvědčila. Třeba s Museo Reina Sofia v Madridu se žážitek z expozice moderního umění srovnat nedal. Avizovaný Picasso byl asi na 4 obrazech a třeba takovej Dalí jen jeden.

Jedna z mála povedenejch (podle mýho gusta) instalací: Hitler - a už si nepamatuju od koho, ale je to konec 30.let min. století. Takhle by asi vypadal, kdy se jeho myšlení projevilo morfologicky.

La Defénse nás opravdu dostala. Pohled od tohoto oblouku dosáhne podél štrýtu rovnýho jako pravítko až k Vítěznýmu oblouku a skrz něj dál až k Place de la Concorde a za ním ještě oblouk Napoleonův a celý ten pohled končí (to už ale musíte vidět fakt dobře, minimálně jako Bystrozraký) u skleněný pyramidy v Louvru. Krutý. Violet Le Duc (architekt) naprojektoval "novou" Paříž na sklonku 19. stol. víc než geniálně.

Náš druhej a poslední den v Paříži končil na Montmartru, palačinkou pod katedrálou Sacre Coeur a romantickou procházkou ulicema, kde měl např. svůj první ateliér Picasso a kde nám Paříž připadla vůbec nejatmosféričtější. Škoda že už nám jel vlak a nebyl čas se tam opít - oba jsme na to měli velkou chuť.

Po návratu z Paříže do Fontu jsme se opět šťastně shledali s Ducatem a nocleh jsme našli opět ve hvozdě na veřejným parkovišti. Co nás dost překvapilo, že do rána někdo ukradl plastovou krabici s jídlem, který jsme nechali pod autem, aby bylo aspoň trochu v chladu, když jsme neměli šťávu a nemohli nahodit ledničku. Naštestí jsme s sebou měli bajky, takže jsem se vydal na takovou malou Tour po okolí ve snaze najít nějakej marché a koupit aspoň něco k snídani. Po hodině a půl šlapání proti větru (tam i zpátky, tradičně) jsem byl zpět s bagetou, žambónem a dalšíma dobrotama a mohli jsme vyrazit na únavnej přesun přes Poitiers a Bordeaux na JZ Francie vstříc dalšímu velkýmu dobrodružství,. A já hlavně svýmu velkýmu snu - surfování.

Cesta z kempu Les Oyats v Seignosse směrem k duně. A velkýmu očekávání. Co se za ní asi skrejvá? Co se za ní čeká na mě? Surfing jako z Bodu zlomu? Selžu? Nebo mi snad pomůže windsurfingová zkušenost? Budu jezdit jako Bodhie? Nebo mě spláchne vlna do studenýho a temnýho vodního hrobu? A co žraloci?

Odpověď na skoro všechny otázky.

První odpoledne to čekujem na pláži, obdivujeme schopnosti surfařů, blbnem ve vlnách a chilloutujem po náročným přesunu (700km z Paříže). Slunko praží a vzduch může mít 35C, voda tak 22C. Atlantik je úplně jinej, než ten co znám z Holandu nebo Anglie. Tady je modrozelenej, křišťálově čistej a ano, voňavej.

Druhej den už uzrál čas na půjčení prvního prkna a první kroky ve vodě.12 éček a už mám board ve svý moci na půl dne. Prkno se mi nejdřív zdá moc velký, je těžký jak kráva a bojuju v podstatě i s tím, jak ho vůbec dostat do vody. Tam zjišťuju, že jsem si fakt půjčil dost šunka long board - když s ním strávím půldne ve vodě a neustále ho budu obracet, tahat a zvedat, tak si už zbytek zájezdu nebudu moct šáhnout za ruce. Promptně ho tedy měním za menší (7.9 stopy) a brzo vím, že to je to pravý kafe. Všechny ostatní prkna, co jsem si půjčil ať tady nebo v Hendai nebo San Sebastianu, už od týhle chvíle oscilovaly dýlkou mezi 7.6 a 7.10.

První den ježdění - to je tzv. PĚNA a učení se jak vstávat, jak moc nepít slanou vodu(stačí zavřít pusu, ale udejchat kraulový pádlování, to prostě chce víc otvorů než jenom ty mrňavý nosní dírky), jak nepřekážet zkušenějším surfařům, jak vnímat stabilitu prkna a jak si nespálit obličej na uhel. Na fotce Dáda a její první chvilky na vlnách.

První den surfuju sám, prkno si jenom na chvíli vyměníme s Dášou. Druhej den jezdíme každej na svým. Už to začíná připomínat víc ježdění, než boj z prvního dne. Nejtěžší je probít se příbojem do míst, kde se vlny tvořej. Neustále vás splachuje jedna vlna za druhou a každej těžce dobytej metr stojí hodně námahy. Když se nepodaří vlnou podplout tzv. duck-dive nebo přeplout na prkně ještě než se zlomí nebo ji zkusit přeskočit s prknem v ruce, končíte o 15 metrů blíž k pláži, odkud jste před 15 minutama vyráželi. A tak pořád dokola. Na pláži Casernes bylo docela výhodou, že se nemuselo tolik kraulovat na prkně, protože mělký dno dovolilo dostat se poměrně hluboko do vody "pěšky".

Surfing - celková devastace organismu. Po druhým dni ježdění jsem večer skoro nemohl dojít 900m od pláže k autu - už si ani nepamatuju, kdy jindy jsem byl takhle grogy.

Po pár dnech u Atlantiku se zkazilo počasí a najednou vlny nebyly. Moc jsme neváhali a vyrazili dál na jih do španělskýho Baskicka. Snášel jsem ten přesun špatně, protože na pláži Casernes jsem si připadal jako v ráji - co jinýho to bylo, když jsem si tam plnil životní sen? Takže jsem svojí depkou otrávil pěkně atmosféru. Naštěstí mě to do druhýho dne přešlo (jinak by mě Dagmar nejspíš vyměnila).

Pláž v Hondarribia (první městečko na španělské části atl. pobřeží). Bohužel bez půjčovny cajků, takže pro nás jen sight-seeing. Zrovna se tu natáčel nějakej surfing dokument.

Pláž La Concha (španělsky "playa", baskicky - euskera "hondartza") v San Sebastianu. Příměstský surfování s největšíma vlnama celýho zájezdu. Velkej boj s živlem podpořil i docela neohrabanej softboard z půjčovny, s kterým jsem každou druhou vlnu končil ve zběsilejch kotrmelcích, když jsem na take-offu nezkušeně přenes moc váhy na špičku prkna a zabořil ji tak do vlny a parádní držka byla na světě. Párkrát jsem se i trochu topil, ale nebyl jsem sám. Ty největší vlny měly přes 3 metry a slušně valchovaly i místní locals.

V malebným městečku Hondarribia a klasickou baskickou architekturou vyvedenou v národních barvách (bílá, zelená, červená), vynikajícím café con leche v kavárnách, exkluzivním sladkým pečivem v pekárnách a gurmánskejma solenejma sardinkama v místních lahůdkách.

Další štací našeho výletu se stala katalánská lezecká perla v horách Prades - Siurana.

Na horizontu kopec s vesničkou Siurana, obklopenej skálama ze 3 stran. Foto je z "podařenýho" výšlapu na kole, kterej se brzo po startu z kempu změnil kvůli nesouladu mapy a skutečnosti (cesta vs. žádná cesta a jungle) v něco jako pěší survival s koly na ramenou. Tohle utrpení sice po 3,5hodiných skončilo, ale den blbec ještě ne - viz foto.

Siurana nás uchvátila přírodou a krajinou a celkovou atmosférou spíš hor než typický sportovní vápencový oblasti. Samozřejmě, že lezení je sportovní v převážný většině, cest i když jsou sektory, kde se stále leze pouze po vlastním (klasický spáry a kouty). Moc se nám taky líbil kemp vedenej místním lezce Toni Arbonesem, kterýmu lezeckej svět vděčí za rozvoj Siurany jako oblasti na současnou úroveň. Samotný lezení je dost tvrdý a rozhodně to pro nás nebyla tak komfortní oblast jako Finale nebo Arco. V 6a se zde člověk nenudí, v 6b jsem už řádně funěl a 6céčka byly zralý jedině na nacvičování. OSnul jsem 6b+, a to byla spíš výjimka. Jednoduše- v Siuraně si zalezou nejlíp hlavně ti, co dávají 7a na OS. Lehčí sektory jsou, ale není jich moc a pěknejch cest v 6. stupni je vždycky jen pár vedle sebe.

Na siuranský lišty a kolmý silový rajby docela výjimečná cesta Superfissura (5c) - ladící mírně převislej kout se širokou sokolíkovou spárou.

Po pár lezeckejch dnech v Siuraně a střízlivým zhodnocení aktuální formy i lezecký motivace, jsme zase zvedli kotvy a vyrazili na jednodenní blitzkrieg sighseeing do Barcelony. Zakempili jsme s autem v přímořským letovisku Coma Ruga přímo na jeho hlavní kolonádě u pláže a ráno vyrazili vlakem do Barcy. Tu jsme dost zběsilým tempem prošli tam a zpátky (zejména v Barri Gótico jsme se motali jak vítr v bedně) a zvládli jsme dokonce místní skvělou zoo.

S čerstvým ovocným džusem z barcelonské tržnice La Boquería na Plaza Real s lucernama od Gaudího.

Den v Barce trval od půl sedmý ráno do půlnoci a po příjezdu nočním vlakem zpět k autu do Coma Rugy jsme oba byli jak v komatu. Maraton v nohách se projevil i jinak, než svalovejma bolestma, takže vlka z Barcelony jsem musel ještě v noci utopit v chladivých vodách Středozemního moře.

Ráno v Coma Ruga zase využila bezprostřední blízkost pláže Dáda a opláchla ze sebe pot a prach katalánský perly. Pak padlo asi nejzásadnější rozhodnutí zájezdu: změna plánu - vzdáme se původně naplánovanýho pokračování cesty podél pobřeží Středozemního moře do francouzský Provence a lezení v jejích vápencovejch oblastech. Ve prospěch čeho? Samozřejmě surfingu. Vrátit se zase přes celý Španělsko k Atlantiku se jevilo na první pohled dost nelogicky ale táhlo nás srdíčko a přece jen nelezeme nijak často, ale pořád víc, než surfujeme, takže zahodit příležitost a neužít si ještě novýho sportu? S tím bychom se vnitřně nesmířili (já určitě a doufám, že ani Dášenka našeho zásadního rozhodnutí pozdějc moc nelitovala).

Po přejezdu Španělska, kterej nám zabral celej den a pěkně znudil (vzhledem k tomu, že jsme ho jeli během týdne podruhý akorát opačným směrem), jsme zakotvili v kempu ve francouzském Henday - posledním městě na atlantickém jihu Francie. Místní pláž a její pravidelný frekventovaný vlnobití nás okouzlila už před 14 dny, stejně tak, jako blízkost španělského městečka Hondarribia, kam se jezdí dobře na kafe.

Labužnická večeře plná místních baskických specialit (nasolený sardinky, jamón serrano, ze Španělska ještě zbytek sýru Mezcla) v Henday.

Dojíždím pěknou vlnu v Hendai. To už to s vlnama šlo ale od desíti k pěti.

Opadnutí vln nás z Henday po dvou dnech vyslalo na další cestu. Moc jsme ale nevymýšleli a k mý radosti a Dášiný jistý nelibosti jsme se vrátili na původní místo činu - pláž Casernes u Hossegoru.

Surfu jsme měli nakonec už plný brejle.

Po všem tom ježdění na vlnách, koupání, beach zewlingu a RV parties se náš čas nachýlil a z měsíce už zbylo jen posledních 5 dní. Skoro 2 dny jsme strávili přesunem přes Francii - snažili jsme se vyhýbat jejich kurevsky drahejm dálnicím, takže cesta se kroutila venkovem přes města (např. Bordeaux) a další městečka a vesnice, což trochu zdržovalo. Na 2. stranu nebyl žádnej provoz a mohli jsme se kochat bukolicko-dotační krásou francouzskýho zemědělskýho venkova (polní hospodářství redukováno na chov skotu).

Francouzský on the road

Náhoda tomu chtěla, že celá cesta končila tam kde měla předtím začít. V údolí říčky Ziller v rakouskejch Alpách. Strávili jsme tam poslední tři dny. Lezli jsme, jedli jsme knödl, pili jsme Erdinger a kochali jsme se panorámatama. Snad někdy příště si tam užijem i to, na co teď nebyl čas: špičkový bikový traily, ferraty, multipičky a klasický VHT. Už se těším.

Ewige Jadgrund - tady žije Milka.

Zilloš se s náma rozloučil tak trochu symbolicky deštěm, ale náladu na žádný jiný počasí jsme ani neměli - vždyť nám právě skončily prázdniny! Příští rok se to musí zopakovat!

These magic moments

Konečně jsem se zbavil tý koule na noze. Jo, nevíte který? No přece studia! Ha ha ha, je to tam, chvíli to byl sladkej pocit, ale už je pryč. Když se z člověka stane inženýr, tak to žádná dramatická změna není. Pod to se podepíšu. Člověk se zaraduje, že bude mít víc volnýho času a že už nebude muset po návratu z práce opisovat seminárky a tvořit kreativní taháky na zkoušky od sedmi ráno. Brzo ale zjistí, že nově získaný volný čas z půlky stejně spolkne věčně nenažraná práce a druhou půlku prozevluje, protože to má holt v povaze. Euforicky jsem titul ještě stihnul zapít a zajíst s brněnsko-kolínským výběrem u rybníka Pod Hádkem v údolí Říčky (a přišel tak o brněnskej Štatl Cup) a pak mě na celej pracovní tejden zas pohltila práce (dohánění restů způsobenejch předchozí snahou o studium) a vzala i víkend (rozvojovej teambuildingovej víkend v Beskydech, kterej jsme organizovali).

V podstatě jsem se po státnicích těšil hlavně na to, že zase začnu trochu lízt. Leč - dosud se tak nestalo. Snad teď o víkendu s Léňou a Járou, ale kdo se má tahat s tím břichem po skalách? No nic, ještě než tady dojde k veřejnýmu přiznání, že vzhledem k pokročilejšímu věku a dosažení patřičnýho vzdělání přesedlám z adrenalinovýho lezení na zevláckej golf či napětím nabitej texas holdem, naposledy vykřiknu pár vybranejch (nejen) lezeckejch vzpomínek. A vzhledem k tomu, že mi právě teď je trochu smutno, budou to vzpomínky na některý nejlepší okamžiky z uplynulý čtyřletky.

Jo. Já totiž narozdíl od zpátečnickejch komunistickejch úderníků žiju ve čtyřletkách. A plány plním zásadně na míň než 100%.

Finale Ligure - a první slackování

s Dádou, Horomirkem, Lenkou, Křémou, Majdou a...Kolouchem. To je ten chlap, co mě naučil chodit po slacku a kterýmu jsem vděčněj za to, že jsem překonal ty první kroky, který vůbec nejdou. Šlo o tejdenní zájezd, s pohodou v kultovním kempu pod Monte Kukačka, dopoledním hledáním stínu na lezení, odpoledníma koupačkama na pláži a večerníma pokusama o výkony na skalách. Ale vo výkony fakt šlo: Míra tehdy zaznamenal svoje první 7b+, já postupně po pěti pokusech pokosil první 6c+.

Atmosféra v kempu, pod skalama a v celý partě byla výnimočná a nikomu se nechtělo zpátky domů. Taky jsem se seznámil s jedním se zakladatelů lezce Standou a moh ochutnat Kolochouvy a Blančiny mušle. A Dášenku málem zakous had, kterej vylez z pod šutru, prokroutil se partičkou jističů a vylekal je, vylekal taky lezce, který vylekalo, že jejich jističi jsou vylekaní a soustředí se více na hada, místo aby slintali nad výkonama prvolezců. Já zase seděl na štírovi, ale nebojte se, přežil to. Moji nesnesitelnou těžkost bytí totiž odpružila kvalitní čínská karimatka.

Štírek. Pokouším se ho právě nahnat Mírovi do stanu. Ale evidentně si oblíbil ten náš.

Ve Finale jsou kromě vápencovejch super skal krásný další věci. Zejména pizza z Rifugia v kempu, doporučuju prosciutto e ruccola. Vaše chuťový buňky budou explodovat. Taky je tam dobrý klíma. Když jsme tam v červenci 2007 byli, tak v ČR panovalo brutální vedro, v průměru o deset stupňů víc než tady, u moře, ve stínu palem (to už přeháním).

Po celoodpolední koupačce podvečerní vychutnávačka v 6a na dicka v sektoru Tre Fratti.

Meteora - srdce v kusech Řecka

To se nedá popsat slovama ani citoslovcema. Tři dny pod vlivem tajemné atmosféry pravoslavnejch klášterů, vysutejch bivaků mnichů vysoko ve slepencovejch stěnách, vlídnejch a přátelskejch řeckejch lezců, ranních kafíček a večerních amstelů a....

V kempu Vrachos (= "skály"). Vyrážíme na vrachos.

....A ty valounky, bože, všude samý kulatý valounky. Lezecká exotika s pískařských duchem? Navíc okořeněná goethovskou mystikou německejch názvů cest a věží? No nejdřív jsem myslel, že to nepůjde (první den). Pak jsem zjistil, že ty valounky držej. Že se na ně dá postavit. Že lezení je technický, o nohách.

K prvnímu osahání skály došlo tady, na náhorní straně Doupiani. Dvoudýlky odjištěný sportovně nýty.

Ještě že nám Dášin řeckej kamarád Vasilio půjčil lano a my jsme si mohli další den dát Sudostwand na Doupiani, 7- UIAA. Žlábek jak vod vokapu, traverz jeskyní, sedmičkovej bouldřík (dojdou valounky a leze se dva metry jen po tom podkladovým betonu) a epesní komín a reibung na závěr.

Příchod pod Sudostwand. 170m - žlábkem přímo za Dagmar 2 dýlky nahoru do té třetí jeskyně, v ní traverz doleva k bílýmu fleku, přes něj 7- bouldřík a doleva ubíhajícím koutem, pak komínem na vršek. Luxus. Navíc na Meteoru atypicky zajištěno po nýtech cca každý 4 metry. Dášenku právě čeká první vícedýlkový lezení v životě.

V Meteoře plyne čas pomalu. Takže když jsme si první den dali dvě cesty, druhý den jsme to vyklidnili jen na ten Sudostwand a po něm následovala procházka mezi skalama a luxusní večeře v Kastraki. Ne, tak ta večeře byla až další den, paměť mi pomalu ale jistě přestává sloužit jako zamlada.

Na vršku Doupiani po zkoušení cvičnejch dvoudýlek z náhorní strany. Naproti impozantní věžisko Heiliger Geist - Svatý duch. Levej pilíř na fotce jsme opanovali hned druhej den - a byl z toho můj dosavadní největší lezeckej zážitek vůbec.

Poustevnický příbytek vysoko ve stěně. Prý se tam dostávali po lanovejch žebříkách - hustý.

Panorama Meteory od městečka Kastraki.Vlevo jakoby nad vesničkou je věž Doupiani, vpravo dominuje Svatej duch.

Třetí den v Meteoře jsme zasvětili cestě Traumpfeiler (Pilíř snů) na nejvyšší věž Heiliger Geist. Autorem cesty je Dietrich Hasse - lezecký objevitel Meteory a saský klasik, který zde nalajnoval pískařskou tradici lezení s postupovými kruhy a delšími než zdravými vzdálenostmi mezi nimi. Cesta má osm dýlek, 250m lezení, celkovou obtížnost 5+ a zajímavej crux.

První tři dýlky jsou o výběhu valouny posetým kopcem (ne zas takovej výběh to není, jsou tam spíš odběhy až 15m mezi kruhy), kdy se nepředpokládá pád (o toho zřejmě i hustota jištění) a lezení je krásně technickej rajb. Valounků různých velikostí je na výběr, takže skutečná obtížnost této pasáže je v podstatě závislá na subjektivním směru postupu. Ne zrovna morálně vybavení lezci jako já samozřejmě věří víc malýmu oblázku z poloviny zapuštěnýho do skalního slepencového "základu" než valounu velikosti pštrosího vejce, kterej 2/3 trčí ze skály ven a tvoří tak madlo vysloveně k obejmutí. Kolem takovejch výstavních kousků jde i smyčka omotat a morál klesající s nabíranou výškou podpořit.

Pohled na nástup ze třetího štandu.

Další dvě dýlky se spojujou v jednu a obsahují tak crux cesty: širokou koutospáru, do který je nejtěžší nalézt, následně se v ní uklidnit a v klidu jí dolízt ke štandu na jejím konci. Proč je do ní těžký nalízt? První tři dýlky jsou v položeným, takže expozici lezec nijak dvakrát nevnímá. Hned od štandu se stěna nakolmí a pod spárou už lezec stojí v kolmým. Vlez do spáry je překvapivě podobnej terénům ve Skaláku: takový převislý břicho uprostřed přepůlený širočinou. V tomhle místě docházej valouny, následně valounky a klíčový kroky (technickej rozpor) už člověk valí jenom po tom podkladovým betonu. Jak si takhle nadleze, tak se zároveň dostane prdelí přímo nad tu, v tý chvíli už úctyhodnou expozici, a to mu sevře půlky. Já jsem měl pocit, že lezu na max. Myslel jsem, že do tý doby osvěžující vánek mě musí z těch ladících pozic na tření odfouknout. Pot. Krev. Skoro slzy. Nadlezeno 5m nad kruh, pod zádí šluchta, zachrání to stopper do plytký spáry? Nejde tam. Jde. Ne, vypadává. Popolezu. Hemzám se další dva metry vejš. Trajektorie potenciální držky se nebezpečně prodlužuje. Opřít se zádama, nohou najít aspoň mikro oblázek, opatrně postavit a vzepřít se. A dát si bacha, aby mě ten pohyb nevystrčil ven. Ne, nechci to tady vobrousit. Stopper jde, ale moc nedrží. Aspoň, že tam je. Kouknu nad sebe a do očí mě uhodí - kruh. Já debil, takhle tady hrotím stoppera, málem jsem ho upustil i z expreskou z vopocenejch rukou a von je tady kruh. To je asi dodanej, v topu nebyl, no paráda. Výrazně uklidněnej pokračuju dál spárou, už si tak kráčím rozkročenej nad dírou po zvětšujících se kamenech a za chvíli jsem u štandovacího kruhu.

Trojka před náma fightuje ve spáře, mě to teprve čeká.

Další dýlka mírně traverzuje, odlezy jsou zase dlouhý, ale po tý spáře - pche, brnkačka. Další dýlka po hraně koutu a jsem v plotnách, kde spojuju dvě dýlky a přes určitý komunikační problémy (lehký vánek duje kolem věže a znemožňuje jakkoli hlasově vyhrocenou komunikaci) za moment dolízá Dáška. Poslední dýlku tvořilo 30m čtyrkovým terénem, ale bez jištění. Trochu to zašimralo, ale dalo se. Předposlední dýlka - opět communication breakdown. Zalézám v podstatě za roh věže a tam už se vůbec neslyšíme. Dáda neví jestli má dobrat nebo povolit a já bych potřeboval povolit, protože stepuju v takovým břichu, rukama držím dobrý valouny, ale potřebuju i nohama nahoru a začíná mi natejkat. Musím tam mít uzel, řikám si. Taky že jo. Po docela nekonečný chvilce mi povoluje a já jsem na polici. Zas komunikační problém, řvu jako tur: "Jistím, poď", ale Dášenka mě nemá šanci slyšet. Když uplyne dalších deset minut, dává se do pohybu. Nezbylo jí než věřit, že už jsem zaštandoval a jistím. Chytrá holka. Kdybychom čekali až se uslyšíme, tak to bychom tam taky mohli trčet dodnes. Poslední dýlka za 5+, zase spára, lehká a ...VRŠEK. Kua to byl climb, zařvu si do údolí. Jsme nad ním přes 300 m a pohled je to jako z letadla. Endorfiny. A vím to hned. Tohle byl climb of my life.

Kufrujem při dvojitým slanění do takovýho žlábku na náhorce (cesta Weg der Wassers). Kouše se mi lano a nezbejvá než po něm vyručkovat k uzlu a dát to znova. Daří se. A jsme dole. V rajský zahradě. Fakt. Loučka, malej sad, nějaká pravoslavná svatyně a starej útulek starýho poustevníka co už to má za sebou. Dáváme cígo a upouštíme tlak a užíváme si ten feeling po dobrým climbu. Dolů pak už po schodech soutěskou, míjíme kruto cestu, co už nevím jak se jmenuje, ale je to 7 a tvoří ji 150m sokolík. Taky cesta snů. Ale ty se naplněj někdy příště.

Lezci slaňují Weg des Wassers. Tam nahoře na začátku žlábku se nám kouslo lano.

Svatyně.

Hurá máme to!

Relax mezi valouny.

Nemůžou se sem vejít všechny pěkný vzpomínky. Navíc svoji terapeutickou roli blogování splnilo, už je mi líp. Další pokračování These magic moments někdy příště v časech deprese slibuje:

Skalák - už druhej domov, kde mě nemaj rádi

Calanques - věčný život? když už tak tady

Sperlonga - vánoce v teple
...et cetera.

Plný brejle skal.